Proč si myslíš, že myslim na konec. Já myslim na dnešek, nechci se zabývat tim co bude. Pořád mě každej nutil myslet na zítřek, myslet na to, že s tim musim bojovat a ono není proč. Už se mi fakt nechce na nic myslet.
Vím, že jednou ta poslední přijde. Prostě vezmu do ruky včelku a přijde to. Co nadělam. Posral jsem si to sám a sám si to vylížu. Posral jsem si život a bolí mě celý tělo. Dneska si šlehnu jen proto abych se otupil a necítil tu bolest.
Ráno vstaneš a bolí tě každej sval v těle a když neseženu fet, tak chcípam jako pes. Cejtim se jako pes, víš ta pouliční směska, kterou každej nakopne, když somruje o žrádlo. Neříkam, že jsem nevinej. Fetuju, kradu, somruju, ale pořád ještě žiju. Znam spoustu lidí, který už ležej na krchově a já je viděl umírat. Pomalu, postupně jsem viděl tu agónii.
Řeknu ti, že smrt fakt přichází pomalu. Kolikrát jsem v rauši viděl ty andělský obličeje nad jejich hlavama. Ne, počkej, nesměj se. Já je fakt viděl. Každej z nich měl ten ksichtík nad sebou a to jsem ani nemusel bejt nastřelenej. Vzpomínam si na holku, kterou jsem si chtěl vzít. Miloval jsem jí, fakt… Miloval, ale perník nás oba dva sežral. Nakonec byla se mnou jen kvůli perníku. Já vařil, ona prodávala. Myslel jsem, že nám to vydrží, ale pak odešla s dávkou a už se nevrátila. Skončila na náplavce udušená zvratkama.
Stejně vzpomínam na prvního kterej mi umřel v náručí. Říkal si „Čikuli“ podle tý sračky, kterou jsme tehdy kupovali po litrech. Jednou přinesl zaručenej fet a pak mi vydechl na posteli naposled. Ještě dneska cejtim na zápěstí jeho stisk. Fakt to bolelo… Utekl jsem, měl jsem strach, bál jsem se policajtů. Bál jsem se smrti. Chtěl jsem s tim skončit, ale perník je fakt svině. Stáhne tě a nepustí.
Když jsi v rauši je to fajn, ale stejně jako po prochlastaný noci přijde opice a ta je šílená. Nejraději bych zabíjel. Když mám dojezd, jsem zvíře. Vim to a mám z toho strach. Stajně jako mám strach, že si seženu nějakou sračku a dojedu na to.
Jasně vidim ti na obličeji, jak pochybuješ, jak si říkáš, že se ti něco takovýho nemůžestát. Možná, že jo, možná že ne, ale jedno vim, když přijde samota, tak s ní přijde i zatracení. Začneš a napřestaneš. Je jedno jestli jsou to cigára, kafe nebo sklenička vína. Prostě začneš a nevyskočíš z toho.
Usmíváš se. Fakt si pěkná ženská a já smradlavej homelesák. Očima se mě ptáš, proč jsem vlastně začal, proč jsem to nechal dojít tak daleko. Je to jednoduchý. Já to chtěl jen zkusit. To víš za komančů byla taková doba: zkus to a uletíš a já chtěl uletět. Nejdřív možná z frajeřiny a pak jsem se vezl. Seděl jsem na ňáký kapele a pak jsem měl vymazanejch několik měsíců, možná několik let. Já nevim a je to vlastně jedno. Jen si vzpomínam, jak mě táta vyrazil z baráku jen v opraný džísce a za pár let jsem stál před jeho barákem a on už nebyl. Odešel stejně jako já tehdy, když u mě našel perník. Rychle a tiše.
A víš co mě opravdu sere? Já mu to nestačil ani vysvětlit. Stejně bych mu kecal. Lhal jsem i sám sobě. Pořád a celej život, že z toho vylezu, že půjdu na detox, že chci vidět svoje děti, že mam prachy, že žiju…
Děti, jasně, že mám, ale proč bych jim motal hlavu fotrem feťákem, kterej za chvilku skončí. Ne, ani za nima nejezdim. Už dávno maj jinýho tátu a co by mi asi řekl kluk z gymplu, kdyby viděl fotra s rozbodanejma žílama. Jo, asi před deseti lety jsem měl světlou chvilku a jel za nima do Mostu. Stál jsem u školy vymydlenej a čekal až kluk vyjde ven. A pak vyšel… Stál jsem tam jako trubka a on prošel kolem mě. Jen si pamatuju, jak se na mě podíval. Na chvilku jsem zachytil jeho pohled. Víš, ta chvilka trvala jen vteřinu, ale já si jí budu pamatovat celej život. Ty jeho plamínky v očích, to jeho odmítnutí. Ne, nesoudil mě, jen mě zapřel a já se mu nedivim.
Zašel jsem do nějakýho pajzlu a sehnal si fet. Probral jsem se za dva dny někde v křoví a v kapse jsem měl rozteklou čokoládu, kterou jsem mu koupil. Svlíknul jsem tu bundu a zmizel zavřenej na hajzlu nejbližsim vlakem do Prahy.
Domov, že jsem neměl domov. Ale já jsem doma všude a nikde. Nejsem uchlastanej bezďák, ale jakej je vlastně mezi náma rozdíl. Víš co, já to neřešim. Už dávno jsem lidi přestal dělit. Teď vim jen z koho něco můžu mít, z koho něco něco vypadne a kdo mě pošle do prdele. Řekneš, že to je nějak podivně jednoduchý dělení. Asi je, ale hlad mě naučil. Hlad po droze, po rauši, ale i fyzickej hlad, kdy do sebe nedostanu ani kousek jídla a všechno ze mě lítá ven.
Je mi pětačtyřicet a fakt se snažim vždycky přežít jen ten aktuální den. Vlastně ani nevim kolikátýho je a vlastně to ani není podstatný. Je jaro. Další zasraný jaro který možná přežiju. Proč se mě ptáš na hlad. Všechno mam v životě nějak podivně pokroucený. Levou nohu za sebou vleču. Je to takovej můj parazit a když náhodou vylezu z díry ven a mám hlad, tak musim somrovat. Nikdo nesnáší feťáka co stojí na hlaváku a somruje na polívku. Stejně si většinou žádnou polívku nekoupim.
Lžu, já vim, lžu často. Nejdřív jsem začal lhát sám sobě a všem lidem okolo sebe. Ztratil jsem se v tom světě podivnejch lží. Víš co, to přece není důležitý. Asi budu lhářem napořád. Občas se mi v rauši zdálo, že vyjdu u našich na zápraží, sednu si na schod a jen tak koukam kolem sebe. A to už nikdy nebudu mít, už nikdy…
Chytám vzpomínky a hledám se v nich. Kde se ten kluk proměnil v tu podivnou kreaturu. Divíš se, že sám sebe vidim jako kreaturu. Když ti ukážu nohy plný boláků, když ucejtíš hnis z těch ran, když se ráno probudíš a ono není ráno, ale noc, když tě kvůli šlehu skoro umlátěj, když ti umře první kámoš po šlehu v náručí. Víš a to jsou ty sny, který dneska mám a vždycky, když se probudim, tak mam strach z těch dalších snů, který přijdou.
Dneska z bolesti utíkam. Možná mi řekneš, že jsem srab a že bych měl bojovat. Ale s čím? Já už nemam žádnej cíl. Vlastně jsem ho nikdy neměl. Každej feťák si pamatuje na první dávku, první šleh, kterej rozhodl. Nebyla to žádná euforie a nadšení, nebyl to ani strach nebo zatracení. Najednou jsem byl někdo úplně jinej. Někdo, kdo se neztrácel ve vlastních pocitech, smutku a tichu.
Co by mě pomohlo? Klid, nech mě žít. Já vim, řekneš, že to je na hovno život. Je, ale je můj. Každej feťák má možnost volby a já si už vybral.
Fakt jo… a jestli bych s tim dneska začal? Já nevim, možná jo, možná ne, ale když vidim ty nohy, když nemůžu najít zdravou žílu a vim, že musim žít jako zvíře… Nevim, jestli to za to stálo.
Dneska, když se projdu centrem a vidim ty mladý v rauši, tak vidim nad nima ty ksichtíky a některý je tam maj už dneska. Jo, dneska jsou silný a chytrý. Jenže čas je proti nim. Nastřelí se nějakym svinstvem a maj vymalováno. Je to jejich cesta. Každej z nich má svojí cestu a každej z nich dojde na konec. Jen nikdo neví jak.
Jak vidim, tak ty se sama necejtíš.
Ale ono to přijde, ale neboj ten ksichtík nad tebou ještě nevidim…
