První erotické vzpomínky nás ovlivňují celý život. Já dnes, když slyším jméno učitele národů, tak si vzpomínám na film „Putování Jana Amose“ ve kterém tak dlouho umíral a také hlavně na svádivou Alenu. Ta ovšem ani netuší, co tehdy způsobila…
Není den jako den, ale to ráno, kdy jsem se školou zamířil na promítání čtyřhodinového českého filmu o životě a době Jana Ámose Komenského, bylo čímsi ojedinělé. Vždycky jsem se do kina těšil, na tu zvláštní náladu, na potemnělý sál, hlasité budovatelské proklamace v týdeníku a spoustu spolužaček v tričkách, která sotva skrývala pučící mládí.
Což jsem nějak neměl odvahu v té době vnímat. Nořil jsem se do náročných textů Shakespearových, kde mě uchvacovala charismatická postava Julia Caesara, a Petroniova „Hostina u Trimalchiona“ pro mě byla úžasným textem plným satiry a fantazie. Pučící ňadra byla oproti tomu v mých očích jen slabostí dospívajícího mužství, kterou je nutné popírat v zárodku.
Životopis J. A. Komenského byl pro mě intelektuální záležitostí číslo jedna. Ostatně považte, Ladislav Chudík a Oldřich Kaiser v hlavních rolích, to přece musí být bomba! Odložil jsem G. B. Shawa pod sedačku a pohodlně se uvelebil. Mamka mi dala na svačinu dvoje sušenky „Vlnky“ a já si za poctivě vydělané drobné koupil kofolu a jedny Slavie (Sparty jsem začal kupovat až o hodně později).
Ještě neskončily úvodní titulky a dav v kině zašuměl. Do kina se nahrnulo téměř kompletní Střední odborné učiliště cukrářské. Nemusím vysvětlovat, že kluků tam moc nebylo. Nechápal jsem své vrstevníky, jak mohou reagovat jako zvířata.
Naše učitelka ukázala dívkám, že v naší řadě je několik míst volných. A stalo se, co se stát prostě mělo, jedno místo nezbylo.
Alena podupala G. B. Shawa a posadila se mi na klín. Usmála se, prsty si rozpustila vlasy a jen tiše prohodila: „Snad ti to nebude vadit.“
Spolužák Vajnar se otočil: „Ty prasáku, ty se máš.“
Nevadilo mi, že se Alena posadila na můj klín. Čekal jsem už dávno, že se mi jednou naskytne šance ponořit se s ní do diskuse o smyslu světa, lidstva i nás samotných. Zamumlal jsem něco nesmyslného o vlivu Komenského na moderní školství a pak byl klid.
Alena se patrně ponořila do děje. Já se, seč jsem mohl, pokusil soustředit na mládí nepoddajného Jana Ámose. Jenže Alena, kterou jsem znal jen z chodeb jídelny, měla na sobě ultrakrátkou minisukni a kouzelné tričko s ramínky. Vnímal jsem její nahá ramena daleko intenzivněji než zasloužilé a národní umělce, kteří se po celé Evropě rvali pro svou pravdu.
Alena se tiše zavrtěla a její mini vyjela výš. Zadeček měla plný a něžný. Usrkl jsem kofoly. Nespustila oči z plátna, jen natáhla ruku a usrkla také. Zavrtěla zadečkem a mé hormony začínaly šílet.
V tom momentu jsem pochopil, že je průšvih na cestě. Ano, erekce mě v ten moment překvapila. Vlastně už jsem věděl, co to je; Saskia Burešová bývala mým erotickým snem. Ale v reálném životě jsem ztopoření penisu popíral i sám před sebou.
Při hodinách češtiny mladé profesorky Vejvodové jsem míval problém opakovaně. Vzrušující byla jak sama Vejvodová, tak její přednes francouzského realismu. Když jednou rozebírala Zolovu Nanu, musel jsem si odskočit a zchladit vzrušení proudem studené vody. Přesto jsem pak louskal Zolu pod peřinou další dvě noci. Miloval jsem její rozbory díla.
Docela spolehlivě proti erekci zabírala taky vzpomínka na Aloise Jiráska, zejména román Skaláci, který se odehrával ve studeném prostředí.
Ovšem na Alenin zadeček dnes nezabíralo vůbec nic.
Nejdřív jsem se snažil nevnímat. Ale ze soustředění na film mě definitivně vytrhla obruba jejích kalhotek.
Uvědomoval jsem si, že se mě dotýká dokonalost popsaná snad na miliónech stránek. Ženský zadek! Těžce jsem oddychoval a přesvědčoval sám sebe, že každý kladný hrdina nemusí být sexistické hovado. Pomáhal jsem si vzpomínkou na staré antické eposy. Alexander Veliký jednal takto pudově a jak dopadl. Chudák. Umřel po nemoci a celá jeho megaříše se vytratila z povrchu zemského. Tvrdím, že ho zničil chtíč a ženské.
„Netlačím tě?“ zeptala se tiše.
„Ne-e.“
A nymfa se zabořila ještě hlouběji do klína. Tvrdě drtila mé mužství, a tak jsem hledal další záchranu. Začal jsem myslet na lední hokej. Sport a mrazivý led přece musí uklidnit moje vzrušení. Nepomáhalo. Tak pohlavní choroby. Slintající kapavka, vředový lues, hrůza. Trest za promiskuitu, trest za ztopoření. Malinko to pomohlo.
„Smím se opřít, bolí mě záda,“ zašeptala. Komenskému zrovna hořela knihovna. Vnímal jsem každý její pohyb a cítil se jako lev uvězněný v kleci.
Moje samčí pudy vítězí, jako v agónii vnímám, že chytám Alenku za boky. Cítím, jak stoupám až do nebe. Stoupáme spolu s Alenkou, držím ji pevně a ona se pevně tiskne. Rukou se prodírám pod tričkem až k prsu. Alenka se lehce prohýbá. Je to nejkrásnější pocit na světě – dotýkat se ženských ňader. Erekce mizí z mé hlavy a já se věnuji jen jejímu tělu. Najednou spousta světla a hlava se mi točí. Šílená křeč, únava a uvolnění.
Alenka naklonila hlavu a zašeptala: „Ty to máš ale silný!“
Polibek jsem jí vrátil a usnul právem vyčerpaného samce…
Sny barevné a nádherné, jako panoptikum právě prožitého vzrušení. Tolik nahých žen jsem v životě neviděl, a ta ňadra! Neskutečný zážitek! Dívčí zadečky mě svádějí k pohlazení a našpulené rty jsou mou lagunou zapomnění. Nádherné doteky plné něhy a stovek orgasmů… Pak přiletěla z výšky nádherná černovláska a nabídla mi ruku, že prý ať se s ní proletím.
Schovaní do mraků prožíváme nádherné rozkoše. Drtím její ňadra a zasévám polibky bříško i klín. Krááásný sen. Už jsem měl jistotu, nejsem homosexuál, i když to pořád Vajnar tvrdil.
„Vstávej, sakra, všichni už na tebe čekají.“ Zamžoural jsem do rozsvíceného sálu. Ruka našeho matikáře mnou silně cloumala.
Venku jsem se snažil tvářit nenápadně a pohledem jsem hledal, jestli tu někde nestojí Alena. Nestála, ale Vajnar stál a už z dálky se chechtal jako pominutý. Prstem ukazoval na mě.
„Hele vole, ty ses pochcal?“
Sklonil jsem hlavu a podíval se na svůj rozkrok. Vlhká skvrna velikosti chodského koláče se vyjímala na mých béžových kalhotách opravdu nádherně. Zčervenal jsem.
Kluci se chechtali, Vajnar byl hvězda, a já vypadal jako …!
