David byl vysněné dítě. Jenže zasáhl osud a přišel okamžik, kdy člověk ztratí pevné, opěrné body v životě…
Nenávidím noční ticho, a přece ho miluju. Noční program už dávno skončil a sledovat vysílání TV shop mě opravdu nebaví. Vodka ve skleničce se koketně perlí a já vím, že bez jemné opilosti vlastně ani neusnu. Vypnul jsem televizi, protože nesnáším blikání modrých stínů na stěnách.
Už je to dávno, a pořád mám ty své noční můry. Když mi bylo dvacet, usínal jsem taky hodně pozdě a sám.
Zákonitosti kruhu. Došel jsem po kružnici k výchozímu bodu. Bohatší o zkušenost a kupu vlastních chyb, které jsou najednou daleko patrnější. Nejhorší pro chlapa, vlastně v každém věku, je přiznání, že si nechává proklouznout život mezi prsty. Vodka příjemně uklidňovala a hlava se tiše kolébala v rytmu nočního koncertu.
Nechávám lidi odejít, protože sám nemám sílu to dokázat. Stávám se sám sobě obtížným hmyzem, který utekl zpod staré kuchyňské linky. Cupitající nožičky tancují na dlaždičkách a já se tiše usmívám.
Vlastně je to krásná symbióza. Já a hmyz!
Pořád si v duchu opakuji desítky jednoduchých otázek. Proč? Jak? Kdy? Naprosto zbytečně, protože jsem všechny odpovědi.
Když odešla, plakala a já hledal odvahu ji zadržet, a nedokázal jsem to.
Já nikdy neuměl dát najevo lidem kolem sebe, co cítím…. Vlastně to byl respekt, možná strach, ale zcela jistě obrana před sebou i celým světem.
Karolína tehdy ještě ležela na sále a plakala. Já jsem stál ve dveřích a sestra odvážela mrtvého Davida ze sálu.
Vzlyká a slzy jí tečou po tváři. Ještě dnes to vidím a nevím, proč jsem nedokázal ji utěšit. Jen jsem ji hladil po tváři, ale nedokázal jsem nic říct.
V obličeji mi škubalo a brečel jsem jako malý kluk, který má rozbité koleno. Pak mi ji nějaký zřízenec odvezl a Karolína mi zmizela ze života. Když se vrátila, tak byla pro mě jenom stínem. Stejným, jako jsem byl já pro ni.
Nic není horšího pro chlapa, než že zůstane v noční nemocniční chodbě sám po smrti někoho blízkého. Automat na kávu modře blikotá do tmy. Na stěně odměřují hodiny naprosto zbytečné minuty.
Z kapsy jsem vytáhl láhev vodky a tiše upíjel. Láhev na oslavu narození, docela dobře posloužila i na zapíjení smutku. V patře nad porodnicí bylo prázdné oddělení. Schoval jsem se do rohu jedné z místností a popíjel. Hlavou jsem v opilosti bouchal do stěny a pak jsem usnul na podlaze.
Bylo to hrozně zvláštní ráno. Cítil jsem, že jsem se probudil do světa, do kterého nepatřím, ve kterém umírám, a vůbec jsem nechápal, proč se mám tím ránem brodit, když Davídek neměl šanci se to ráno nadechnout.
V prázdném bytě mi ještě dnes visí na stěně rámeček se zaskleným parte. Nesnáším ty artefakty starých bolestí, ale Karolína na nich lpěla.
Pohřeb byl nejhnusnější zážitek. Nenávidím zástupy kondolujících, ale tehdy jsem stejně nikoho nevnímal. Jen jsem si v duchu představoval, že v té truhle sjíždím do pece já místo Davídka…
Karolína do ticha hledala moji dlaň, aby ji sevřela. Bylo jí pořád hrozně zle, ale trvala na tom, že na pohřeb musí jít. Nenáviděl jsem ji za to!
Vím, zní to velice podivně, ale nechápal jsem, proč se celý svět kolem mě nezměnil, když nám umřel jediný syn. Nechápal, proč chce Karolína být na pohřbu. Plakala tehdy.
Vlastně od té doby plakala pořád, a já to nevěděl. Zestárl jsem já i celý svět kolem mě.
Usínala vedle mě a probouzela se. Nic víc. Bála se žít se mnou a bála se odejít. Měla chuť se se mnou milovat, ale bála se.
Jednou se mě dotkla, pohladila mě na zádech a svlékla mi spodní prádlo. Cítila ona i já, že už se nechceme milovat. Nebyla v tom žádná bolest, jen prostě ani jeden z nás nepotřeboval milování.
