Mám doma příšery!!!

Některé druhy v přírodě vymírají a některé druhy chtějí, abych vymřel JÁ. Předně to chtěla má přítelkyně, a pak to chtějí příšery, co mám doma. Jo, a taky BBC to chce, samozřejmě!

Ta moje Popelka je občas šílená. Jako každá ženská. Když přišla domů se studií o pozitivním vlivu květin na duševní pohodu, tak jsem to ještě vydržel, ale válku o nákup štěněte pittbula jsem statečně vybojoval.

Jenže boje nekončily a já věděl, že ji to nikdy nepustí. Má prostě ráda přírodu. Jednou večer sledovala dokument o australské fauně a za pár dní přišel známý s balíkem pletiva a dvěma krabičkami.

Nejdřív jsem nechápal, ale když na mě vykoukla z krabičky jedna z příšerek, tak se mi rozsvítilo. Z krabičky na mě civěla vakoveverka létavá, petaurus breviceps, ohrožený druh, žijící v australských stepích.

Při pohledu do očí toho hovádka božího jsem pochopil, že jsem nesledoval dokumenty BBC zbytečně.

Z krabičky vylezla pak ještě druhá, malá, s tmavým pruhem a dlouhým ocáskem. Prý to jsou bratříček a sestřička a že by jim bylo fakt dost smutno samotným.

Ráno, hned jak se z bytu vyplížila poslední noha, jsem vstal a došel si pro sousedovic psa. Soused se divil, že se sám hlásím o hlídání rozmazleného kokra, ale povolil.

Lucky, onen kokršpaněl, vrtěl zbytkem ohonu a byl šťastný. Samozřejmě čekal odměnu ve formě jídla. On je to taková děvka prodejná. Sežere cokoliv, co voní po jídle.

Těšil jsem se na ten moment. Takticky jsem ho nechal vyhládnout plných deset minut a pak mu naservíroval klece s létajícími křečky: „Luckýnku, dej si páreček v kožíšku, no tak!“

Blbej kokr se nervózně podíval na vakoveverky, které ho hladově pozorovaly. Kdybych z BBC nevěděl, že jsou na oříšky a med, tak bych čekal, že v příštím okamžiku slupnou kokra a následně mě.

Začaly podivně syčet a Lucky nevydržel, nejdřív začal couvat a pak nedůvěřivě štěknul, čímž si vykoledoval dvě plivnutí příšerek navíc. Otočil se a definitivně na nabízenou pochoutku rezignoval.

Vakoveverky vedou 1:0.

Nevzdal jsem se! Přítelkyně byla stále pryč, Lucky atypicky zalezlý daleko od ledničky. Sáhl jsem po telefonu.

„Dobrý den, deratizace?“

„Ano, tady deratizace, Malá u telefonu.“

„Prosím vás, mám v bytě nějaké myši nebo co, můžete přijet?“

„Ano, samozřejmě, vyhovuje vám příští týden?“

„Prosím vás, mám tady dvě neskutečné příšery a nechci čekat do příštího týdne, až mě sežerou, prosím vás!“

„Ale my máme objednávky a fakt dost plno.“

„Dobře, pokud tedy chcete, volám do TV Nova, jak poskytujete služby!“

„Je tady ještě možnost, ale je dražší.“

„Nevadí.“

„Je to 150 % normální sazby!“

„Nevadí!“

„Bude vás to stát 1 750 korun plus jízdné.“

„NEVADÍ! Skáčou na mě, chtějí mě sežrat, ženská, i vokousanej zvednu telefon na zpravodajství a prásknu, že necháváte umírat lidi!“

„Dobrá, do hodiny jsme u vás.“

Fakt jsem to sehrál dost dobře. Deratizér zazvonil za třicet minut a já koukal na podivné stvoření za dveřmi připomínající Štětináče z Bratrstva kočičí pracky.

„Tak co máte za problém, pane.“

„Nějaký myši, dost agresivní, fakt.“

Klec byla uklizená a vakoveverky jsou vypuštěné v bytě. Takticky jsem namazal různá místa medem a příšerky se docela solidně předvádějí prudkými skoky a obstojným mlaskáním.

Chlápka jsem vtáhl do pokoje a prstem ukázal na děsivé přízraky.

Natáhl ruku, docela riskantní tah, jsem si říkal, ale je to profík…

„Dlobešku malinkej, no…“

Veveřák opravdu sladce doplachtil na chlupaté předpaží deratizéra.

„Malinkej, no,“ hladil jeho dost špinavý prst černý pruh na zádech zmutovaného křečka.

„Tak to sakra zabijte, chlape!“

Poslední pokus!

„Ale pane, vždyť je to vakoveverka létavá, petaurus breviceps. Neskutečně krotké zvířátko. Dokonce je to ohrožený druh. To byste měl nosit na rukách. Nádherný dlobešek!“

Vykulený jsem koukal na podivné souznění údajně deratizující kreatury a nesmyslné hříčky přírody vakoveverky létavé a pochopil jsem, že to mám marné.

Vakoveverka vyhrála 2:0.

„Dáte si panáka?“ juknul jsem nedůvěřivě na Štětináče.

„Panáka klidně, viď, dlobešku, a dáte mi ještě patnáct set, dám vám slevu za toho dlobeška!“ zamrkal oškama, Štětináč jeden.

Když přišla přítelkyně domů, sledoval jsem seriál BBC o ohrožených druzích.

„Tak co miláčkové?“ prohodila.

„Ani nevím, jsou docela potichu.“

„Vidíš, já ti říkala, že tě nebudou rušit!“

Další díl BBC byl o kajmanech.

Autor: Radek

Jsem na už hezkých pár let. Psal jsem, natáčel reportáže a hlavně jsem žil. Byl jsem a jsem všude a rád. Kostějův svět je můj osobní web. Nemám žádné ambice. Mám jen chuť psát a dělit se o pocity, myšlenky i příběhy, které jsem ve svém životě potkal nebo mi brnkly o nos.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *