Hospoda se plnila, obsluha obsluhovala, pivo teklo proudem a kapela ladila nástroje. Mám rád tyhle večery.
„Ty vole, ta je má!“ prohodil Franta a ukazoval nenápadně na vnady jedné z turistek. Dáma se sice blížila věku, kdy želva začíná pomalu přemýšlet o penzijním připojištění, ale pořád to byl kus pěkný ženský.
„No jó, Franta je slaměnej!“ zasmál se Pepa.
„Ale ta ženská je fakt má epochální!“
A to je teda měla, prsa! Mně osobně se moc nelíbila, ale bosá dáma s nátělníkem těsně obepínajícím její vnady musí osazenstvo v chatařský hospodě zaujmout.
„Jirko, hoď jí tam ferneta!“ zařval Franta na obsluhu.
„Vždyť by tě s nima ufackovala, Franto.“ Dan byl známý moralista, ale dneska se vytáhl.
„To nééé, já zase vím, co taková samice potřebuje!“ kasal se Franta.
„Tak proč ji nepozveš ke stolu?“ provokoval jsem ho. Pozdě, protože ona sama se zvedla, vzala do ručky darovaného ferneta a přišla k nám.
„Díky, pánové, ale nepřijímám pití od cizích mužů,“ usmála se tak kouzelně, až se někteří z nás mimoděk hned poškrábali v mezinoží.
„Tak se seznámíme, co říkáte?“ Franta se nepoškrábal.
Neztratila hlavu, naklonila se k němu, podala mu ruku a políbila ho na tvář: „Irena, jmenuji se Irena.“
Líbat se chtěl každej! Tak se na pár minut vytvořila před Irenkou fronta. Všichni se chtěli přiblížit k těm impozantním zásobníkům mateřského mléka. Kdyby nás Irenka měla napojit, pak by patrně celá hospoda celý večer nepila nic jiného než mléko!
Franta mezitím vyklidil prostor vedle sebe a usadil ten svůj poklad.
„Co dělá tak krásná žena tak daleko od civilizace?“
„Manžel mě tu vysadil, prej sem mu moc kecala do řízení a do života. Ztratil nervy, chlapec,“ už zase ten kouzelný úsměv. Ani tentokrát se Franta nepoškrábal.
„Nejen nervy, princezno, ale i nádhernou ženskou!“ Překonával se v lichotkách, a to nevěstilo nic dobrého.
„Jen blbec vysadí ženskou bez peněz a bez bot někde v lese!“ chtěl jsem si přisadit.
Bez mrknutí oka sáhla do výstřihu a vyndala tisícovku. Ten moment, kdy malinko odhalila kousek svého prsního dvorce, byl pro nás všechny u stolu vskutku nadstandardním zážitkem. Z opálené hnědi přecházela barva do něžně růžové. Ten přechod zapůsobil tak, že pingl radši okamžitě donesl karty a vyzval nás ke hře. Prý ať se zabavíme!
Franta si odskočil, pak Pepa, Daniel šel za ním a poslední já. Chlap se prostě na některé věci musí vyčůrat.
„Jirko, dej nám pití a nevykecávej se tu, nebo si nevyděláš!“ Frantův hlas zněl pořád dost vykolejeně.
„Vy nehrajete karty, pánové?“ zeptala se svým temně erotickým hlasem.
„Hrajeme, ale to musí být o něco!“ netajil se Franta svou povahou hazardního hráče.
„Nechápu,“ usmála se.
„Dobrá, zahrajeme si, když prohrajeme, tak ti tady všichni předvedeme pánský striptýz! Když vyhrajeme, tak si s tebou můžeme dělat, co chceme!“ To bylo vabank, Franta snad zešílel!
„Franto, brzdi, já se nechci svlíkat!“ Daniel, známý svou vyzáblostí, se údajně nesvlíkal ani doma. To se ovšem dalo pochopit: jeho sto padesát centimetrů vysoká postava a padesát kilo váhy připomínaly spíše než dospělého muže usychající bolševník.
„Dobrá, striptýz toho, na koho si dáma ukáže, Dane, spokojenej?“ zmírnil podmínky Franta.
„Jó, teď už jó,“ prohodil tiše Dan s neochvějnou jistotou, že Irena zcela jistě nezatouží po striptýzu trpaslíka.
„Pánové, brzděte, to zní, jako že když prohraju, tak si mě upečete a sníte. To teda ne…“
Franta vyprskl pěnu piva na stůl. Pohladil Irenku po ruce a spiklenecky prohlásil, že tak nádherně tajemné princezně by nenechal ublížit. Irenka se usmála a Dan koukal zklamaně naší spolustolovnici do výstřihu.
Pak mě to napadlo: „Tak to uděláme jinak! Každý z nás napíše na papír, co bude chtít, pokud vyhraje, a když vyhraje, tak se prostě ostatní podřídíme. Berete?“
Ticho, špendlík by bylo slyšet spadnout. Franta se díval vyděšeně, Dan se škrábal, Pepa si raději odskočil a Jirka za barem tlumil úsměv další dávkou černé kávy, kterou tam někdo nechal od oběda. Pak ho napadlo, že dneska bude kšeft a roznesl do sálu další plato plné piva.
„Dobrá, já souhlasím!“ zazněl do ticha její vzrušující hlas. My ostatní u stolu jsme hlasovat nemuseli. Z paměti jsme lovili pozůstatky abecedy a prosycené alkoholovými výpary je smolily na papír. Střízlivý ani nedokážu napsat, co jsem si to jako cenu pro vítěze přál.
„Oko, budeme hrát oko, znáš to?“
„Hrála jsem to na pionýrských táborech,“ usmála se a mně hlavou proběhla představa Jakeše v pubertě, jak s naší Irenkou po večerech šmrdlá karty ve stanu.
Hospodou zněl šramot přisunujících se židlí. Sázka se roznesla rychleji než pivo. Jirka před nás postavil další rundu laku na rakve, ometl stůl a se zájmem zůstal stát nad námi.
„Takže, budeme hrát deset her. Vítěz nemá žádný trestný bod, druhý jeden, třetí dva a čtvrtý tři. Když skončí dva stejně, tak každý dostává stejně trestných bodů podle pořadí. Je to jasný?“
Soustředěné bručení na znamení souhlasu přesvědčilo Frantu o naší chápavosti, a tak vhodil papírky s cenami pro vítěze do středu stolu. Hra začínala!
Franta chytil balíček karet a zašustil jimi do ztichlého sálu. Jako správní karbaníci jsme si vyžádali balíček levných krátkých doutníčků, každý z nás si zapálil, včetně Irenky, a jelo se.
Mrtvolné ticho, namodralý kouř se válel nad stolem a tlustý pes u krbu hlasitě chrápal. Franta rozdával čertovy obrázky s nezvykle vážným obličejem a tak často si slinil prsty, že si koledoval o infekční žloutenku. Sledovali jsme pečlivě každou kartu. Irenka se při přebírání pokaždé svými ňadry naklonila těsně nad stolní desku. I všichni ostatní včetně diváků se v těch momentech nakláněli dopředu, aby jim nic neušlo.
Po pěti hrách vyhrával Dan, tvářil se jako ďábel a usmíval se jako měsíček v úplňku. V další hře dostával na frak. Irenka se sice pořád usmívala, ale i jí stékal čůrek potu po skráních. Nervozitu notně zalévala fernetem, a tak se v posledních hrách nesoustředila.
„Všichni mužský jsou prasata!“ prohlásila na závěr, Franta se vytasil se svou jedenadvacítkou a já byl trop. Dan odpadl už předtím, a teď ležel v depresích vedle té psí příšery u krbu. Franta vyhrál!
Oddechl jsem si a Franta se evidentně radoval. Irenka si jen rezignovaně lízla dna skleničky. Sál vítězovi zatleskal.
„Tak co to vlastně ten vítěz chce?“ zeptala se koketně Irenka.
Franta obratně sáhl po svém papírku a podal mi ho. Dlaní naznačil, že jako mám přečíst ortel.
Očima jsem sledoval ten filištínský obličej a prsty hledaly jednoduchý způsob, jak otevřít zamotané tajemství.
„Já se vsadím, že si Irenka nedokáže nasadit na levé ňadro půllitr s uchem.“
Nikdo nechápal, co jsem to právě přečetl, ani já ne. Pak mi pohled sklouzl na půllitr a hned na levé ňadro naší hrdinky. Irenka si na něj sáhla pravou rukou a nechápavě se rozhlédla sálem. Diváci se uchechtávali, usmívající Franta hladil palcem hrdlo půllitru, Dan se probudil a Pepa opět odběhl na WC.
„Ty vole, to je maso,“ okomentoval to Jirka a šel roznést další dávku piva.
„Vyhrál jsem, a tak mi cena náleží právem, takže…“
Irenka se zamyslela a bylo vidět, že to pro ni není lehká chvíle.
„Hele, kašlem na to, myslím, že nám stačila hra samotná, ne?“ chtěl jsem jí pomoci, ale sál dával mručením najevo svůj evidentní nesouhlas.
„Hra je hra, bych tě chtěl vidět, kdybys vyhrál!“
„Víte co, pánové! Nechte to na samotné aktérce… jó?“
Pohledy se obrátily na mánesovskou postavu naší Iren-ky a kdyby z nich někdo dokázal vytvořit laserové dělo, zbyl by z ní jen mastný flek.
„Teda, pánové, to je tak ujetý… ale prohrála jsem…“
Výkřiky nadšení se rozezněly sálem.
„Dobrá, ty obsluhující lemro, máš nějakej čistej půllitr?“
Jiřík se vytasil s čerstvým půllitrem a čertovsky se usmíval.
„Jenže to je ještě málo. Vsadím se, že jí ho nasadím tak, že bude v půllitru celý!“ To byla voda na mlýn natěšeným zvrhlíkům z celé hospody.
Pepa se chytil propisky a rozepisoval sázky do dvou částí. Sázky se přijímaly po tisícovce! Jirka už pivo neroznášel. Postavil pár litrovek šnapsu na stůl a leštil nový půllitr do zářivého lesku.
Hospoda se pomalu uklidnila a teď byl tah na naší divožence! Irenka, vědoma si svého sóla, si dlaněmi pohladila své vnadné boky. Její prsty našly obrubu nátělníku a ladným pohybem, který svědčil, že v podobné kreaci není tak úplně bez zkušeností, si svlékla poslední zbytek oblečení, který bránil její bradavky před našimi pohledy.
Podprsenka sklouzla a sál zašuměl. I já jsem ztuhnul: její prsní dvorce dosahují průměru standardního půllitru! Dan si musel odskočit, Pepa si setřel slzu překvapení a Franta, jako předkladatel představení, se spokojeně usmíval.
Panebože, moje žena mě zabije!
Když opadla první nervozita, opřel si Franta Irenku o zeď. Neměl s tím žádný problém, protože Jirka zdvojnásobil dávky fernetu a Pepa do lahodného moku přidal rohypnol, který se mu pokusila dát manželka před odchodem do hospody, ale který svým bystrým zrakem v rizotu spolehlivě rozeznal.
Irenka už se motala a Franta cípem ušmudlané košile zbytečně pucoval dávno lesknoucí se půllitr. Rozhlédl se ještě významně po osazenstvu hospody, chytil sklenici dnem do dlaně a dvěma prsty nadzdvihl levé Irenčino ňadro. Mužské osazenstvo sálu polklo naprázdno.
Jirka vytáhl svůj nový digitální foťák, který si pořídil z našich tvrdnoucích jater a pokusil se zaznamenat historii. Jenže Franta nečekal blýsknutí!
„Vole!“ zařval a škubl rukou. Skleněný půllitr obloukem přeletěl stůl a dopadl těsně vedle čokla u krbu. Ten se jen otočil, zaňafal a spal klidně dál.
„Sorry, pánové,“ omlouval se Jirka a donesl další rundu.
„Vydávám okamžitý zákaz fotografování!“ zavelel Franta. Pozoroval naštvaně hospodu a když byl klid, vzal další sklenici a opět ji velmi přesně nasadil na nádherné prso.
Sklenice obklíčila ňadro do skleněného vězení a Franta jen mírně zatlačil na dno. Bradavka se nalepila na stěny. Pohled to byl opravdu nádherný. Mužská polovina sálu se podrbala v místě, kde stehna přecházejí do slabin.
Franta se otočil a zvedl ruce na znamení vítězství: „A budeme kasírovat!“
Polovina sálu tleskala a polovina pískala. Irenka se na moment probrala, něco zadrmolila a pak se svezla na lavici. Obličejem dolů.
Sklenice lehce ťukla do rohu lavice a tentokrát visela na prsu dnem dolů. Prso vězelo v půllitru jako natočený zlatavý mok a Irenka byla nafouknutou pěnou nad hrdlem.
„Otočíme ji!“ zařval Pepa. Jirka zuřivě fotil a Franta s Pepou položili Irenku zády na lavici.
„Ty vole, co budeme dělat?“ přemýšlel Franta.
„Tak jí nasaď druhej půllitr a bude to souměrný!“
Celý sál se začal řehtat. Jediný Dan se rozhodl zasáhnout: uchopil půllitr a začal jím opatrně kroutit. Bylo vidět, že jednou částí svého já by Irenku nejraději znásilnil, a druhou ji chtěl vysvobodit z tak neuctivé polohy.
Na jeho čele vystoupily kapky potu a Dan točil a točil. Sklenice se ani nepohnula. Nemínila impozantního vězně propustit!
„Jdi vod toho, záprdku!“ Franta se rozhodl, že se na to musí větší silou, a tak si otřel dlaně o tričko a chopil se půllitru. Docela dlouho časoval svůj pokus a pak… pak to udělal. Pootočil sklenicí doleva a silně trhnul!
A… povedlo se, sál propukl v jásot a potlesk, až to Irenku probralo. Franta zvedl půllitr nad hlavu a nechal se oslavovat.
„Ty vole, to není možný!“ prohlásil Dan a ukazoval na půllitr. Ten totiž nebyl prázdný.
Prso v něm pořád bylo. Přes okraj visel cár…, celý sál ztichl.
Dan chrčel v záchvatu žaludeční nevolnosti, a nám ostatním docházelo, že se stalo něco, co se prostě stát nemělo.
Zvratky v klíně probraly i Irenku, která se posadila.
Tam, kde bylo původně nádherně klenuté ňadro, visely jen zbytky kůže. Franta nechápavě pozoroval Irenku, a pak i půllitr. Když si uvědomil, co drží v ruce, zahodil půllitr směrem k ožralé psí příšeře, která se probrala z delíria a očichávala a olizovala tu podivnost, která k ní tak nečekaně připlachtila vzduchem.
Slabší povahy utíkaly ven a ty silnější do sebe luply zbytky panáků. Irenka se drbala na hlavě a nechápala, co se děje. Až se podívala na svůj původně se dmoucí hrudník. Nevěřícně si skutečnost ověřovala i dlaněmi. Levé prso bylo prostě pryč!
„Co na mě tak koukáte, debilové!“ přejela Irenka náhle zhrublým hlasem a nenávistným pohledem hospodu.
„Ani nevíte, kolik jsem zaplatil za ty kozy, blbové, a vy mi to urvete!“
