Na jednu stranu jsem se do USA těšil a na druhou jsem se bál budoucnosti. Mrzelo mne, že jsem už nemohl být s dětmi. Manželka vyřešila manželské hádky jednoduše, vyměnila zámek od bytu.
Letěl jsem do Miami v březnu. V kapse jsem měl 69 dolarů a já sedal do pronajatého Nissanu. Mým cílem byl Key West, nejjižnějšího ostrova v USA. Ještě v Čechách jsem si našel přátele v USA, kterým jsem naposílal ukázky české a slovenské šikovnosti. Založil jsem v Bratislavě firmu na export a já doufal ve světlou budoucnost.
V USA jsem se poprvé v životě dostal na ulici. Moji přátelé z USA byla jen parta podvodníků a já zůstal zcela bez prostředků. Za poslední peníze jsem si koupil kolo a začal jsem pracovat pro polskou kontraktorku v nemocnici jako nosič odpadků.
S dětmi jsem po první výplatě začal telefonovat každý den 59 minut. Tak dlouho vydržela telefonní karta za 5 amerických dolarů. Byl jsem v zoufalé životní situaci. Pracoval jsem i 18 a více hodin denně a spal jsem na tribuně in lineového hřiště. V práci jsem si zažíval peklo. Mým nadřízeným byl černý homosexuál Orlando, který mne šikanoval a ponižoval. Vydržel jsem to díky dětem a telefonování s nimi.
Ráďa šel od září do školy a Panda chodila do školky. Naše telefony byly srdečné a oba chtěli jet za mnou. Zoufale se mi po nich stýskalo. Šetřil jsem peníze a v srpnu jsem jim poslal několik dárkových balíků. Syn tehdy v Čechách vzĺezl do prázdně bedny od mých balíčků a vyžadoval ať ho babička zabalí a pošle za mnou.
Já si k práci v nemocnici našel další job a to jako housekeeping v hotelu. Práce mne vysilovala a daleko horší bylo to, že jsem se nemohl nikde ani vykoupat. Mou vanou se tak stalo moře. Souboj s nepřízní osudu trvalo 100 dní.
Pak se udál zvrat. Imigrační úřad uspořádal hon na cizince zaměstnané v USA ilegálně. Já jsem byl jedním z nich. Zátahu jsem unikl a dokonce se na mne usmálo štěstí. Našel jsem práci na rohu slavné Duval street a ta práce se mi stala téměř osudnou. Miloval jsem malou kavárnu s rychlým občerstvením a protože se cizinci vraceli pomalu po zátahu na svá místa, tak jsem zůstával v podniku sám.
Udělal jsem si podnikatelské soc. Číslo a začal jsem na Key westu pracovat legálně. Práce mne bavila, ale po dalším roce jsem seděl na balkóně svého bytu a najednou se mi zastesklo po dětech. Už jsem jim nechtěl volat, chtěl jsem je vidět. Zavolal jsem do cestovky a objednal letenky do Vídně. Na konci týdne jsem letěl.
Moje první cesta nakonec vedla k mé přítelkyni Andree, kterou jsem z USA vydržoval. Byla to osudná chyba. Andrea byl manipulativní osobnost s narušenou psychikou.Miloval jsem ji, zařídil jsem byt v Praze, novou práci pro ní i pro mne a ještě jsem za ní urovnával dluhy.
Setkání s dětmi bylo nádherné. Nikdy na něj nezapemenu. Vzal jsem je i do pražského bytu a jinak jsem za nimi jezdil každých 14 dní. Alimenty jsem tehdy platil řádně. Byl jsem připravený na nový život, na nový začátek.
Teď si uvědomuji, že tehdy jsem začal popíjet. Byl jsem obyčejný konzument, ale soužití s Andreou bylo den ze dne horší a horší. Pro mne začínalo peklo.
Vyměnil jsem starou práci za novou a vrátil jsem se ke psaní. Psal jsem desítky povídek a příběhů. Ty jsem publikoval, až najednou padla nabídka udělat knihu. Moje prvotina se jmenovala „Jsem fakt impotent!“ a stala se první knihou u nás vydanou z blogů, které stávaly fenoménem.
Další pozitivní změna v životě udělal jsem zkoušky na práci v České televizi. Na začátku to bylo těžké, ale já jsem se našel v těžkých tématech, zejména s sociální oblasti a pak i v trestních kauzách. Nejčastěji jsem pracoval na vraždách a během několika let jsem natočil desítky pořadů.
S dětmi jsem měl krásný vztah. Byl jsem s Ráďou i Janou šťastný a děti dělaly radost ve škole a vůbec v celém životě. Silně jsem se na ně upnul zejména proto, že soužití s Andreou bylo komplikované.
Často jsme se hádali. Ona nechtěla pracovat, pořád mluvila a mluvila a já vše táhnul sám. Připadalo mi, že do mého života ani nepatří. Já ji ovšem miloval a zároveň jsem začal pít. Uvědomoval jsem si záludnost pití, ale věřil jsem, že mám vše pod kontrolou.
