Snad tisíckrát jsem začínal podobný dopis a nikdy jsem ho nedopsal.
Těšil jsem se na to, až ho budeš číst. Vídával jsem tě v těch představách. Tvé velké oči kloužou po bílém papíře a já nervózní stojím za dveřmi a čekám první reakci. Dlouze se na mě podíváš, najednou ucítím na zádech studený čůrek potu.
Pak uděláš krok a ten rozhodne.
Buď mne políbíš nebo projdeš okolo a necháš mne stojícího v prázdné ulici.
Bojím se toho okamžiku a přitom si přeji, aby už byl za mnou. Kdo se bojí nesmí do lesa. A já se bojím toho okamžiku, kdy mi zmizíš za nejbližším rohem nebo prostě odejdeš, tedy tak jak jsi odešla v pátek.
Klidně a rozhodně.
Tehdy jsi mne poprvé políbila a věděla jsi, že o tom okamžiku sním a budu snít snad celý život.
Říkáš si, že ti dopis píše jen blázen, který byl soudy prohlášen nesvéprávným šílencem, který si nabíhá na ostrou dýku tvého pohledu a vůbec mu to nevadí!
Ty mihotavé okamžiky pochybností a hledání sebe sama ve světě plném samoty. Absurdita osudu. Myslíš si, že se rád vzdávám, že nebojuji…
