Snad tisíckrát jsem začínal podobný dopis a nikdy jsem ho nedopsal. 
Těšil jsem se na to, až ho budeš číst. Vídával jsem tě v těch představách. Tvé velké oči kloužou po bílém papíře a já nervózní stojím za dveřmi a čekám první reakci. Dlouze se na mě podíváš, najednou ucítím na zádech studený čůrek potu.
Pak uděláš krok a ten rozhodne.
Buď mne políbíš nebo projdeš okolo a necháš mne stojícího v prázdné ulici.
Bojím se toho okamžiku a přitom si přeji, aby už byl za mnou. Kdo se bojí nesmí do lesa. A já se bojím toho okamžiku, kdy mi zmizíš za nejbližším rohem nebo prostě odejdeš, tedy tak jak jsi odešla v pátek. 
Klidně a rozhodně. 
Tehdy jsi mne poprvé políbila a věděla jsi, že o tom okamžiku sním a budu snít snad celý život.
Říkáš si, že ti dopis píše jen blázen, který byl soudy prohlášen nesvéprávným šílencem, který si nabíhá na ostrou dýku tvého pohledu a vůbec mu to nevadí! 
Ty mihotavé okamžiky pochybností a hledání sebe sama ve světě plném samoty. Absurdita osudu. Myslíš si, že se rád vzdávám, že nebojuji…
Chceš pokračování? Tedy chcete pokračování, pokud ano, tak dejte souhlas do komentáře. 
Děkuji
error

Podpořte nás sdílením - DÍKy

RSS
Follow by Email