Denní tma

„Země se třese…“ špitl Oliver s pohledem upřeným na třesoucí se kámen.

Má to frekvenci, prolétlo Rose hlavou.„Něco nebo někdo se blíží k hradbám“ prohlásila nahlas, chytla malého Olivera za ruku a kráčela s ním, co nejdál. Vidle zahoď, milá Rose, válka  je hned za dveřmi…

„Rose zastav!“Den, kdy se světlo bojí tmy…„Ach, pojď sem!“ skákala na štaflích selka. Jedno jablko, které se jí tak líbilo, bylo příliš vysoko na její malou postavu. Zavrčela, když ani po desáté nechytla jablko. „Tak fajn,“ řekla rázně a slezla ze štaflích „chceš válku, tak jí budeš mít!“ a zamířila do svého  malého, ale útulného domečku. Byl to klasický dům, dřevěný s kulatými  okny. Ale jedná místnost byla úplně jiná. Ve druhé patře, byla místnost, bez oken, jediné osvětlení, které tam bylo, byla jedná lucerna zahákla o obrovitánskou skříň.  Do téhle  místnosti  naše selka mířila. Otevřela dveře a lucerna se sama osvítila.  Místo teď byla aspoň trochu osvětlená, a mnoho tajemství selky vyšlo na povrch. Na pravé zdi byla přišpendlená vlajka bývalé monarchie a hned vedle ní visela další, ale ta byla ve velmi špatném stavu. Špinavá, potrhaná a od krve.  Válečná vlajka první divize, červená olemovaná bílým zlatem a uprostřed stál bílý drak. Selka přišla ke skříni. Skříň neměla žádnou kliku, jen klíčovou škvírku. S povzdechem si sundala svůj přívěšek s maličkým klíčem a dala ho do škvírky, otočila jim a cvak.Selka odstoupila, a skříň se prudce otevřela. Dvířka se rozvětvila a selka si připomněla svojí minulost. Uprostřed skříně na figuríně stála bělo-bílá uniforma se stříbrnými knoflíky, límcem olemovaným stříbrnou nití a červenou šálou, která byla nejvýraznější na celé uniformě. Pod figurínou byla skleněná krabička, kde se nacházel černý šátek  s červeným křížem. Ale tohle selka nehledala, její pohled padl na levá dvířka, kde stály všemožné  střelné zbraně. Některé měly dlouhé hlavně, jiná byly na velké ráže, všemožné pušky, bambitky, samootáčné kulomety a na té druhé straně se nacházeli  meče, dýky a vrhací nože. „Rose… bereš malorážku, aby z toho jablka něco zbylo.“ Řekla sama sobě a čapla pušku, otočila se na patě a zavřela skříň jedním letmým kopnutím. Rose seběhla schody, otevřela dveře a nabila pušku. „Dostanu tě dolů, to mi věř.“ Usmála se a pušku namířila  na jablko. V tu chvíli se selce svět zastavil, všechno bylo pomalé, prakticky bylo všechno bez pohybu. Rose zamrkala, nadechla se a s výdechem stiskla spoušť. 
Vítězný úsměv na tváři jí nechyběl, hrdě si šla pro své jablko. „I rebel jednou padne“ a zakousla se do jablka. 
Po cestě zpátky do svého domečku nesla Rose košík plný jablek. Pro sousedy to musel být zajímaví pohled  na selka s košíkem jablek a puško po  ruce. Ba ne, málo kdo věděl, že Rose je bývali kapitán první divize. Rosina minulost byla temná jako samotná tma. Z bídného sirotčince do krvavé válka a pak tajný život selky. To byl důvod, proč je uniforma zamčená ve skříni.Selka položila košík na stůl  a měla v plánu uklidit pušku, když tu zahlédla zmuchlaný papír na stole. Papír srovnala a pohled jí padl na jedno slovo „Hledaný“.  Rose hned nabila pušku. Zloděj, lupič, či  vrah to jí teď  bylo úplně jedno. Rose s puškou  byla jasná rovnice odvahy. „Tak dělej, nemám  na tebe celý  den“ prohlásila a porozhlédla se po místnosti. „Nečekal js-“ Cvak a prásk. Ozval se výstřel a kulka zasáhla rameno onoho dotyčného. Vypadal jak pirát, tedy jediné, co z něho dělalo piráta byla páska přes  oko. Rose musela uznat, že  to byl zajímavý člověk. Zahalený od hlavy až k patě, s kovovým  korzetem  okolo pásu, výstupy na kolenech. Páska přes levé oko, selce to teprve teď došlo. 
Hledaný Živí, či mrtví Rafael  Abènom 
„Ty seš ten neviděný zloděj?“  povytáhla nahoru obočí a namířila pušku na zloděje. Ten si držel své rameno a upřel na Rose svůj podle. „Teď jsem spíše postřelený zloděj…“ zasmál  se „a ty seš válečný zločinec, nevím, kdo z nás to má lepší.“ Stáhl si šátek, který zakrýval  polovinu jeho tváře. Jizva, nebo jizvy? Nedalo se to poznat, když mu začátek začínal pod páskou a rozvětvoval se postupně. „Co tu hledáš?“  položila pušku  na stůl a otočila se na něj. „Nejdřív bych chtěl, abys mi tu kulku vytáhla  z ramene, pak teprve si mužem  povídat“ podotkl. 
Ani prosím říct neumí, zavrčela potichu selka. „Já to slyšel.“ Zasmál se a sedl si ke stolu. Rose si s nevlídným výrazem došla pro nůž, líh a hlavně pro jehlu a niť. Další jizva z mnohých…
Když se vrátila zpátky Rafael už  byl bez vršku. Sedíc tam pozorujíc okolí. Byl víc vyhublý, než selka. Žebra mu byla vidět celá, dalo by se říct, že i celá pánev by byla vidět. „Vždyť on je tenčí než ta židle?!“ křičelo  vnitřně její já. Z části to pravda byla, zlodějská výhoda, tenký jak polínko, obratný jak had. Rose položila věci na stůl, přesunula si židli blíž k zloději a nasadila si brýle. Rána nebyla až tak hluboká, ale přesto musela zjistit, jestli kulka nezasáhla kost. „Přestaň mě osahával a prostě to zašij.“ Machl rukou podrážděně.
Tak a dost, tohle je už pod čarou…
Rose chytla prudce nůž  a zapíchla mu ho do rány, zakroutila tím a pak jedním pohybem vytáhla nůž. A hned na zem letěla kulka. Zloděj měl co dělat, aby nezačal křičet. „Cítíš se teď líp?“ zeptala se s ironií, když přetahovala niť jehlou. Rafael nahodil úsměv a obrátil se  k selce. „Broskve…“ řekl najednou. Rose zvedla hlavu a nechápavě se na něj koukla. „Broskve…“ zopakoval s úšklebkem.   
Pak bylo ticho, jehla propichovala zloději kůži a selka měla dosti divný pocit, když se Rafael stále šklebil. Když ránu zašila, polila ji lihem a v tu chvíli zloděj promluvil „Ty to budeš mít hodně těžký, budeš jak magnet pro ně…“ a zvedl se ze židle. Rose se na něj podívala a než stihla cokoliv, promluvil znovu. „Kdyby si cokoliv potřebovala, tak mě  každou noc můžeš zastihnout u kašny. Přesně o půlnoci. A kdybych nebyl u kašny, tak jsem někde poblíž na střechách budov.“ Oblékl si svůj úbor a zmizel.
Rose seděla nečinně u stolu s koukala před sebe. „To bylo divný…“ řekla jen tak. Furt to nedokázala pochopit, měla v domě zloděje, ale on nic nevzal, dokonce ví i jeho jméno a i to, jak vypadá pod maskou. Tohle by jen tak neudělal, pomyslela si. Ukázat svojí tvář , bez obav a ještě se tady šklebit jak pako.                                                                ●Rose se rozhodla jít po tomhle tom zážitku do čajenky na jeden šálek. Osobně si to tedy zasloužila, mít zloděje v domě a ještě ho ošetřit. „Jak mohl vědět, že jsem válečný zločinec? Vždyť je to už pět let po válce a nikdo o tom do teďka nevěděl.“ Myšlenky ji dali do transu a to do takového, že koukla před sebe a stále míchala čaj. Opřená jedou rukou o stůl, neměla pojem o čase. 
„Kdyby si cokoliv potřebovala, tak mě  každou noc můžeš zastihnout u kašny. Přesně o půlnoci. A kdybych nebyl u kašny, tak jsem někde poblíž na střechách budov.“Selka zavrtěla hlavou a párkrát zamrkala. „Ach ne…“ vzdychla a usrkla si čaje. Pohled jí přitom spadl na tři velmi zvláštní muže. To, že Rafael sám o sobě vypadal velmi divně, tak oni byli už úplně někde jinde. Jeden z nich, který se opíral o nosník -jeden z mnohých nosníků, které drželi těžké horní patro kavárny- měl pestře růžové vlasy. Po stranách vyvolené. A na krku měl tetování, tři karty: karové eso a srdcová dáma. A jeho oblek taky stál za to. Takovou lesklou látku ještě neviděla, černá lesklá, olemovaná růžovou nití. Úsměv mu nechyběl. Ale to o osobě hned vedle něj nešlo říct. On měl na sobě kamenný výraz. Dokonce to vypadalo, jako by se ani jednou za život neusmál. Vlasy černé jak havraní peří, po ramena dlouhé… tedy jen jedná, ta druhá byla o čtvrtku kratší. Měl na sobě rukavice a kápi téže. Černé rukavice, aby na nich nebyla vidět krev, odvodila si Rose v myšlenkách. Selka na něm nemohla najít tetování, pravděpodobně ho buď nemá, nebo je schovaný pod tím vysokým límcem. Poslední z nich byl také zvláštní. Vlasy žluté, jako samotné slunce, šest náušnic na jednom uchu. Vypadal jak povstalec… 
„Co dneska ještě nepotkám…“ pozvedla obočí a upila ze šálku. 
„Někdy nevím, co je horší. Jestli narkomani, nebo někdo s morem v krvi.“ Zasmál se jeden z nich. Rose dělala, že slyší a nevidí. Nechtěla mít ještě víc problémů. „Všechno to chutná stejně, maso jak maso.“ S posledním slovem se málem zalkla. Maso jak maso, co to sakra… „Bůh ví, jestli vůbec na nějaké maso narazíš. V módě je být suchý, jako kost.“ „Proto jíš furt broskve, co Vincente?“  „Když už jsme u těch broskvích… jednou tady máme…“ Selku to hned hodilo zpátky v čase. Ten zloděj, on to říkal. Broskve… Budeš jako magnet pro ně…Rose dostala husí kuři, která jí vlezla až na záda. „Je taková, akorát. Má boky… voní…“Už jí to nedalo a prudce na ně hodila pohled. Ty oči…Jeden měl žluté, svítili do dálky. A poslední dva byli opravdu zvláštní. Čočka byla velmi úzká, tak tenká, ale přesto výrazná. Fialová barva duhovky dělala čočku výraznější. A ten úsměv. Růžovovlasý muž se na ní usmál a selka zahlédl dominantní dva páry špičáku, byli vedle sebe a zadní páry byli delší. Rose mžikla a hned tam jeden z nich chyběl. Žluté vlasy… nikde nebyl.„Broskyňka…“ ozvalo se zašeptání u jejího ucha. Selka se rychle otočila, ale tam nikdo nebyl, jen holá zeď. V myšlenkách měla zmatek, nevěděla co se děje. Pohled nasměřovala k nosníku, kde daná trojice stála, ale teď tam nebyla. „Jak?!“ řekla potichu. Vždyť Tam Byli, Teď Tam Není Jeden A Pak… Chybí Všichni, myšlenky byli v pohybu, ale jedná jediná věc stála mezi nimi klidně.„On o tom věděl…“

error

Podpořte nás sdílením - DÍKy

RSS
Follow by Email