Až shoří vše, co bylo v něm, zhasne a bude po plameni,
jenž vyšlehával z překvapení a byl jen pouhým plamenem.
William Shakespeare
Nevrátím se! Nevrátím se nikdy!
Nechci už tvoje sterilní prostředí, kterému jsi ukradla naprosto všechnu něhu. Lásko, já k tobě utíkal, když jsem neměl nic. Špinavý, zmučený, ale šťastný, že mám šanci bojovat. Vsadil jsem vše, a prohrál. To každého chlapa musí zlomit, lásko. Vnutila jsi mi vše a z tebe nezůstalo nic. Nic nezůstalo z té malé divoké šelmičky. Z jejích roztomilých doteků…
Opuštěná květina v rohu místnosti vrhá s přicházejícím úsvitem delší stíny. Prsty na nohou se pomalu vykrádají zpod peřiny a vykukují ven. Ležím v prázdném bytě sám. Jen ty stíny kolem jsou společníky. Tolik se toho bál, tolikrát prožíval opuštění, až jeho obnažená bolest vyhřezla ven silou gejzíru.
Nechtěl jsem tě nikdy opustit a vlastně tě nechci opustit, ale bereš mi možnost volby. Šílenství na vrcholu. Sedával jsem s tebou v prázdném pokoji sám a nedokázal jsem přeskočit bariéru tvého mlčení.
Udělal jsem všechno, ano, lásko, všechno, aby to vše mělo smysl, a nakonec jsem zjistil, že jsem jen ustrašenou položkou na tvém seznamu. Unikal jsem do jiných světů, ale žádný nemá a neměl pro mě smysl. Nenáviděl jsem tě za to. Prodala jsi mě za své strachy a vyměnila v zastavárně odložených, hodných tvé důvěry. Ze zamilovaného se rázem stal proklatec, a tak jsem zůstal sám. Ani nevíš, jak jsem tě za to nenáviděl…
Nechce se k ní vracet ani v myšlenkách, ale jeho vědomí je celé její. Každý pohyb, který udělá, mu připomíná její doteky. Konvice lehce zapíská a vroucí voda drtí zrníčka instantní kávy na dně sklenice.
Vracíval jsem se domů a ty, sedíc u stolu, jsi se mnou nikdy nebyla. Já křičel: Kde jsi? a jen ozvěna mi vracela tu drobnou informaci, že „jsi“.
Za každou chybu se platí a cítím, jak únava obestírá moje vědomí. Noří se hlouběji a hlouběji do svých vin. Snad jen z pověrčivosti si vkládá minci do úst a pomalu zavírá oči. Ví, že už neuvidí ohýbající se listy umírající květiny tam v rohu a loučí se s ní.
Vím, že jsem ti připravil vězení, ze kterého jsi prostě musela uniknout. Trestal jsem víc tebe a sám jsem byl posedlý svou jedinečností. Nikdy jsem si nedokázal přiznat, že přecházím vratký most, který stojí jen na tvém přání být se mnou. Jsem excentrický blázen, ale miluji tě.
Udělal jsem milióny chyb, ale jen proto, aby ti bezchybní mohli srovnávat průměr. Našel jsem rozházené věci a zjistil, že mi na nich nezáleží. Prošel jsem seznamy milenek a nenávidím je. Uvědomil jsem si, že jsem, ale cítím, že s tebou odcházím, a přesto ležím opuštěný. Dotýkám se tvých vlásků a každý z nich mě bičuje tím, že to bylo naposled…
Žlutavý úsvit se plíží do pokoje a tiše zkoumá věci v tom nesmyslném prostoru. Paprsky nikdy nepochopí, proč se lidé zavírají do škatulek a nechtějí z nich uniknout. Vždyť nejkrásnější je volnost. Poťouchlé paprsky nikdy nepochopí, že oni si svítí a nikdy nezůstanou opuštěné, nezůstanou sami.
Myslím, že jsem už toho řekl dost. Víš, když se život dostane do rytmu té naší oblíbené písničky, tak už se netěšíš na refrén a přijde doba, kdy musíš vypnout rádio. Neslyšet nic! Už jsem řekl, lásko, vše, co jsem říci chtěl, co jsem říci mohl a cítím prázdnotu, samotu, bolest. Na seznam svých ztrát zapíšu sám sebe. V opakujícím se rytmu vlastních chyb hledám sám sebe, své vědomí, svá přání, své touhy. Byla jsi moje malinká, a já to neunesl… Promiň.
Ukazovátka světla lehce osvětlují zbytečnosti. Na stole ozařují dva ležící bílé opuštěné dopisy, a pak přišlo další ráno.
