A on mi odpustil.
Proč?
Zradil jsem sebe a já se obviňuji. protože jsem zastřelil anděla.
Ležela vedle mne a plakala. A myslela na mně. Jako jediná.
JÁ na sebe nemyslím, jen cítím vinu a ztrácím se v ní.
Ztratil jsem ji a slzy mne objaly svou nahotou.
Bože, já zastřelil Anděla a teď nevím, kdo mne bude soudit.
Vteřiny, které mi změnily život
Už je to hodně let. Vzpomínky na hrdiny mi občas prolétnou hlavou. Andrejka má dítě o Tonym Švábovi nemám informace a velmi nemocný Jarda mi ještě neodepsal. Budu čekat…
Proč jsem vlastně točil tak silnou a emotivní reportáž? Chtěl jsem pro ty své hrdiny něco udělat. V průběhu reportáže jsem vyzvídal jejich přání a ty jsem začal složitě plnit. Ani jeden z hrdinů nevěděl, co je čeká.
To uvidíte v reportáži.
Chtěl bych po těch letech poděkovat svým hrdinům, tedy Tonymu, Andree, Jardovi, ale chci poděkovat i svému štábu, tedy Ivanovi Barešovi, Milanovi Hodkovi. A samozřejmě terapeutkám Štěpánce, Olince, Pavlovi a řadě dalších.
Mám krásné vzpomínky na natáčení. Po natáčení jsem pustil Jardovi nejen reportáž, ale i jiné úseky, zejména ty ve kterých mi nadává a posílá mně někam…
Jarda se tehdy usmál a tiše pronesl: „Víš já do toho natáčení jít nechtěl, ale pak jsi přijel a bylo vymalováno. Štval jsi mě, ale jinak jsem byl pořád mezi lidmi a bylo mi fajn,“ chtěl ještě pustit nějaké záběry a Jarda mi chytil ruku a prohodil „Já měl vymyšleno jak to ukočim. Měl jsem pět způsobů, ale…“
Zmlknul a já měl orosené oči.
„Jardo, to je přece blbost.“
„Teď to vím a díky tobě.
Dal jsem mu panáka a pak jsme se objali. A já najednou věděl, že nejlepší reportáž je ta, která se nemusí vysílat, protože už jen natáčení hrdinům mění životy.
A na ty změny jsem byl celou kariéru opatrný.
Zde máte kompletní reportáž z On line vysílání České televize.
„Tak, miláčku, chceš si mě vzít za manžela?“ Klečel jsem na levém koleni a pozoroval její medový úsměv. Ukázala perličky zoubků a já si potichu vydechl toužebným očekáváním.
PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.
číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700
Napínala tu chvilku až k prasknutí, ale já přece vím, že jsem tak jedinečný a mohu se stát jejím mužem. Změnil jsem všechno, změnil jsem sebe, vyřadil nevhodné kamarády, zrušil staromládenecké pitky, vymazal nevhodná telefonní čísla kamarádek.
„Libore, víš, já nevím, jak ti to říct.“
Překvapeně jsem zvedl oči od kotníků, které jsem ještě včera hladil a líbal.
„Libore, já si tě nechci vzít.“
Bomba vybuchla. Docela jsem nechápal význam těch slov. Včera jsem jí koupil zásnubní prsten s pěti diamanty. Teď tu trapně klečím s pugétem těch nejčervenějších růží a nechápu vůbec nic.
„Miláčku, vždyť já tě miluju.“
„Já vím, broučku, ale mít rád občas nestačí. Jsi můj něžný princ, ale to prostě je na manželství prostě málo. Víš, já jsem živel a mám svůj svět a nenechám se ponižovat mužským šovinistickým přístupem, chápeš mě?“ usmívala se, a já nerozuměl ani tónu, ani větám.
„Jak to myslíš? Já ti nerozumím…“
Změnila mi celý život. Ze staromládeneckého bytu udělala byt k bydlení. Rolety na oknech vyměnila za skvostné záclony, zrcadla v ložnici sundala, vybrala novou postel tak, abych ji prý mohl poutat, koupelnu přemalovala do teplých odstínů růžové. Donutila mě uklízet si ponožky, zakázala mi účast na pravidelných squashových turnajích, vyměnila mé zánovní oblečení za nové z Kenvela. Udělala mi prostě průvan v životě za ten rok.
„Ty můj naivní broučku, já přece vím, že mě máš rád, já přece vím, že kupuješ dárečky jen proto, abych měla radost, ale víš, i to je málo. Láska prostě nestačí.“
Už se neusmívala a já cítil, jak mi teče studený pot po zádech.
„Jano, já ti opravdu nerozumím, vždyť jsi mluvila pořád o dítěti, rodině, baráčku, společných dovolených… fakt tě nechápu.“
„Právě, jen jsem tě zkoušela, kam až bys zašel. Víš, co ti povím, ten náš vztah je prostě sterilní, rozumíš sterilní…“
„Proboha, co to je sterilní vztah?“
„To je prostě vztah bez emocí, bez napětí, přece nechceš, aby se ze mě stala domácí puťka, kráva, co bude zalezlá doma a bude vařit knedlo vepřo zelo.“
„Ale to přece nechci, a ty to ani neděláš, to já naopak vařím přece každý den, jezdím pro tebe do práce, uklízím, prostě protože to chceš. Ty jen v sobotu z postele kývneš prstem a já makám jak fretka.“
„Vidíš, a teď budeš vyčítat. Vařit jsem tě nenutila. Víš, jak bych byla ráda, kdyby místo těch tvých blivajzů byl aspoň jednou tejdně twister od KFC. Nééé, von páníček udělal čínu a ještě chce obdivovat. A do práce pro mě jezdíš jen proto, abych nemohla s nějakým kolegou na kávu, tak ze sebe nedělej haura.“
„No jasně a kalhoty ti kupuju, abys nemusela chodit nahá. Co to plácáš? Jako že žárlím, jo?“
Měla malinko pravdu, když jsem pro ni jednou nepřijel, přišla domů až ve čtyři ráno. Já tu noc strávil v obavách, užíral jsem se žárlivostí, hrůza.
„Víš, já… mám pocit, že tenhle vztah prostě vyprchal, už nám ani jednomu nic nedává… Já chci chlapa, co akceptuje můj svět a zároveň to není bačkora.“
„Jak vyprchal, vždyť jsme se spolu milovali ještě dneska ráno…“
„Právě, nuda, už to všechno znám, žádný překvapení, nic nového…“
„Jak nic nového, vždyť ses tvářila spokojeně, pro mě to bylo to nejkrásnější od včerejška, kdy jsem zažil jeden z tvých nádherných orgastických ohňostrojů…“
„Já to hrála, stereotyp ubíjí moje orgasmy, už měsíc je musím hrát a nebaví mě to…“
„Co to říkáš, že hraješ… sakra, co to plácáš?“
„Prostě, Libore, jdu pryč, nebavíš mě, jen se na sebe ráno podívej, jdeš do práce, kreténskej žoviální úsměv, lidi tě maj za povrchního pitomce, kterej ani neví, co chce… Nuda, nuda, nuda, ani si mě nevšimneš, a já chci být jedinečná, svá se svojí identitou, která ti jen občas dovolí se přiblížit, a musí záležet jen na mně, jestli tě přijmu.“
„Jano, neser mě… co to znamená, jako že jsem absolutní blbec a tys na to přišla až teď?“
„Třeba to znamená, že tě už nepotřebuju…“
„Jak nepotřebuješ, ty si ze mě děláš srandu…“
„Nedělám, a ještě něco, máš ho malýho!“
Proběhla přes chodbu a práskla dveřmi. Zůstal po ní jen závan parfému a já už zapomněl, proč držím v ruce tu krabičku s nesmyslným kroužkem…
Zůstal jsem sám v kuchyni, a tak mě napadlo, že vyřeším aspoň jeden problém svého sebevědomí a došel jsem si pro pravítko.
PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.
číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700
IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005
BIC: BA CX CZ PP
Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)
Investováno: 2 100 Kč
Oblečený jsem si ještě naposled klekl ke Klárce. Políbil ji na čelo a pohladil po vlasech. Tiše jsem na ní položil deku a na papírek, který jsem našel u telefonu, jsem naškrábal dvě slova a pak jsem za sebou tiše zavřel dveře.
PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.
číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700
Noční chlad mě tiše pohladil po tváři, ale cesta zpátky byla cesta k sopce, která vybuchne!
Chlap, co se sám prochází tichou nocí, vypadá jako ztracená kometa, která už dávno zapomněla, že má svůj ocasní odpad. Nechtěné částečky myšlenek a tužeb, které se v orgastickém ohni ztrácejí a mizí.
V prvních momentech se otevírají černé díry našich tužeb a pak se ztrácejí v tobogánech zklamání…
„Každý samec bývá po dosažení vrcholu smutný.“
Usmíval jsem se jako blázen, když jsem se blížil k opuštěné tramvajové zastávce. Nikdo na ní neseděl a hvězdy na nebi svítily na cestu jednomu z naivních bláznů.
Jsem oběť, skočil jsem na lep sám sobě a vlastně ani nevím, proč jsem se cítil tak hloupě.
Možná, že takhle to vypadá, když lovce na Sibiři uloví medvěd. Rozcupuje ho, zakousne se do stehna a mrtvolu pak nechá ohlodat mrchožroutům. Já jsem nic „vykouslého“ neměl, ale medvědice mě poranila pořádně.
Sebevědomí a ješitnost byly někde v útrobách šelmy.
Vnitřně jsem s tím nesouhlasil. Ještě jsem se nechtěl stát potravou. Petra mi stačila celých deset let. Ohlodávala mě a vysmívala se mé údajné zženštilosti. Přitom jsem byl jen chápavý partner, pokud bych nebyl, tak by Petra byla už dávno na pravdě boží.
Byl jsem jen důvěřivý, upřímný a to je právě ta chyba.
Moc jsem se přizpůsobil a kudlanka mi sežrala hlavu.
Neměl jsem ji a já se začínal bát, že už nemám ani vlastní myšlenky nebo pocity.
Zbyly jen ty společné – sdílené v chaosu podivných spletenců rádoby lásek a partnerství. Společné strachy i obavy, společné plány, ve kterých se ten můj ostrov zoufale utápěl.
Jenže, tatínek si mě s maminkou takhle udělal.
Nevím, proč bych měl nést břemeno tátovy náhodné ejakulace během promítání premiéry „Zbraní pro Prahu“. Mamka mi ten fakt sice tajila, ale mezi promítáním filmu a svatbou byly dva měsíce, takže jsem zcela jistě nebyl produktem socialistického, plánovaného rodičovství.
„Pavle, to není pravda. Byl jsi plánovaný, jenže tatínek jen sháněl byt.“ Lhala mi tehdy do vykulených dětských očí. Dědeček totiž tátu zmaloval bejčákem hned poté, co se dozvěděl, že je dcera v požehnaném stavu a tak jsem se stal nedonošeným a to pro blaho všech.
Noční tramvaj přijela a odvezla si mě z temných Modřan, kde jsem zažil vzepětí své erotické fantazie. Už jsem chápal, proč stálo komunistické plánování na pětiletých cyklech…
Zapadl jsem v centru do opuštěného pajzlu, který zavíral akorát tehdy, když se obsluha opila pod obraz.
Velká turecká káva šplouchla na stůl a pingl se chápavě usmál.
„Proč se tak blbě směješ?“ zeptal jsem se ho. Věděl jsem, že v nočním podniku je zásadní chyba dodržovat společenské konvence.
„Áááále nic, jen jsem se vsadil, jestli si dneska dostal padáka od starý a nebo si utekl sám.“ Viděl jsem zcela jasně jeho výplň stoliček a byl mi nepříjemný. Moc nepříjemný.
„S kým si se vsadil?“
„S holkama na baru!“
Švenknul jsem krátkým pohledem na bar a místní „sociální“ pracovnice se na mne usmály.
„Kolik si vsadil?“
„Kilo.“ Usmál se. Byl si jistý, že vyhrál.
„Naopak, souložil jsem dneska jak veverka na jaře a mám problém si vybrat ze dvou alternativ.“ Naštvaně oprášil špinavou utěrkou stůl a úsměv mu ztuhnul na tváři.
„Tak to Gisela vyhrála celej bank.“
„Víš co, dones mi ferneta a kolu. Nemíchat, netřepat.“ Chtěl jsem zmírnit jeho smutek.
Panáka přinesla jedna z „Vendulek utěšitelek“. Usmála a očima si řekla o panáka. Kývl jsem.
Nevadila mi. Ženských jsem tu noc měl opravdu dost, ale ona byla jen stroj na orgasmy a ne typická ženská se svýma fobiema. Ťukla si se mnou a usmála se.
„Víš ještě na co jsem si vsadila?“
„No to teda nevím!“
„Že si tu naostro!“ Nervózně jsem si hrábl na zip v rozkroku. No jasně, noční povstalec dnešní noci se mi tak klimbal naprosto nekontrolovaně. Usmál jsem se a objednal další rundu. Tentokrát i pro pingla a jeho společnici na baru.
„Hele, já na sex nemám chuť ani myslet, opravdu ne!“
Zklamaně se otočila k baru a zvedla palec. Vyhrála sázku, ale ztratila kunšofta. Ťukla si podruhé a doufala, že mě opije.
Noční podniky u Karláku mají zvláštní náladu. A mě se nechtělo domů k Petře. Věděl jsem, že tam mě čeká peklo. Seděl jsem a mlčky poslouchal nářky na mizerné kšefty dnešní noci.
Svět je v podstatě hrozně krásný a jednoduchý, když si člověk uvědomí, že všechno je jen otázka nabídky a poptávky. Chceš si koupit, musíš mít peníze! Pokud je nemáš, máš smůlu.
Usmál jsem se, že láska je vlastně leasing na sex. Pokud nenaplníš představy, leasing někdo s chutí převezme a tobě nezbude, než odepsat investovanou částku emocí i peněz.
Převzít leasing je riziko, protože nekupuješ nové auto, ale ojetou káru, kterou si prostě jen někdo pořídil, převzal nebo dokonce vrátil, jelikož nestačil na splátky.
„Čemu se směješ brouku?“ Usmála se blondýna sedící vedle Gisely.
„Myslel jsem na leasing.“
„Mám ráda orální sex!“
„Ale já nemyslím na orální sex.“
Zatvářila se pobaveně a já se zvedl a políbil ji na čelo. U baru jsem znuděné obsluze zaplatil útratu a vypadl ven. Zahnul jsem za dva rohy a vešel do domu. Už jsem věděl, co udělám. Konečně jsem se po letech rozhodl.
Poprvé se rozhodl a sám!
Bez donucení!
Vyběhl jsem ta tři patra a potichu jsem vešel do temného bytu. Ze skříně jsem vyndal všechny dvacetileté slipy a hodil je do koše. Loučil jsem se tak i s pubertálním orgasmem, který jsem zažil na Slapech.
V hlavě mi mírně duněly vypité panáky a tak jsem rovnou zapadl do koupelny a napustil si vanu. Když vás objímá horká voda a vy dřímáte jen se svými sny, tak utíkáte pryč ze světa. Přichází pomalinku snění.
Tiše a nevtíravě.
Telefon na stoličce lehce zavrněl. Mám hloupý zvyk si brát do koupelny i mobil. Teď vrněl na stoličce pod umyvadlem. Ani jsem se nedíval na číslo volajícího a zvadl jsem ho.
„Ano.“
„Broučku, nechal jsi si u mě spodní prádlo.“ Lechtivý hlásek vychytrale klouzal po povrchu mé fantazie.
„Esemeskou mi je asi nepošleš, viď….“ koketoval jsem
„Ale vezmu ti je vyprané zítra do práce…. Chceš?
Mlčel jsem a jen tiš přikývl. Tu práci jsem nehodlal vzdát. Položil jsem telefon a vylezl z vany.
V lehké opilecké agónii jsem se oholil a vyčistil zuby. Přešel jsem do obýváku a tiše si rozestlal.
Z baru jsem vyndal zapomenutou láhev whisky a zapil své rozhodnutí. Upadl jsem do příjemné agónie, ve které jsem snil, jak zítra dám pár přes držku několika kreténům a pak si odnesu Kláru do její postele a tam s ní odletíme na dalekou orgastickou pouť plnou výkřiků blaženosti a lásky.
Přál jsem si to každou buňkou a viděl jsem její alabastrové tělo, jak tiše přechází pokojem do koupelny a příjemně chladivé se ke mě vrací.
Rozpaloval jsem si ji ve snu, jak babiččina kamna na chalupě v Jizerských horách. Tiše jsem vnímal, jak se nade mnou sklání a líbá mne na krk. Seděla na mě a já jí hladil záda, až jsem se vzepjal jako luk a křičel jak raněný avarský bojovník.
Slyšel jsem, jak křičí a volá mé jméno a záblesky rána mne řežou do očí! Najednou jsem se probral a zařval: „PETRO, proboha!“
Moje bývalá ženuška se nade mnou nakláněla v tak lascivní poloze, že by i Dolly Buster zčervenala…
Vyskočil jsem jak trefený bleskem.
Stál jsem nad nahou Petrou. Penis ještě myslel na můj erotický sen a moje bývalá se usmívala.
Zcela jistě si špatně vykládala postavení mého kamaráda, ale já nechtěl nic řešit. Řešil jsem s Petrou náš vztah několik let a nikam to nikdy nevedlo.
„Pavlíku vidíš, jak tě ještě umím rozpálit.“ V hlavě jsem měl zmatek, ale jedno jsem věděl. Z tohoto souboje s bejvalkou nevyjdu bez šrámů…
Nesnášel jsem její různá prohlášení typu: Dneska ti to nešlo, ty si můj bejček, mám ovulaci… V klidu jsem sáhl po cigaretách na stole a zapálil si. Prošel jsem nahý pokojem a pak jsem za skříně vzal kufr.
Můj starý kufr na služební cesty. Moc jsem ho nevyužíval, ale dnes se hodil. Byl to velký loďák, kam se mi vejde celý můj svět, který jsem měl u Petry. Petra pořád ležela nahá a pozorovala mě. Zpočátku pobaveně, ale měnila barvy, jak chameleon.
Naskládal jsem si pár nezbytností do kufru. Trička, ponožky, kalhoty. Klidně jsem je skládal a pak jsem kufr zavřel. Na zipu cvaknul zámek. Usmál jsem se na moji bývalou ženu.
Tak a je konec.
„Petruško, myslíš, že budeš pořád šéfem situace?“ Usmál jsem se.
„Jak to myslíš?“ Znervózněla a já měl poprvé po letech pocit, že dělám jedinou správnou věc ve svém životě. Neuroticky se škrábala pod kolenem.
„Jen tak. Víš mám tě plný zuby. Opravdu, plný zuby! Už druhý rok se hádáš o byt a tyhle mizerný věci tady. Fajn, nech si je.“ V klidu jsem odešel do koupelny a věnoval se sám sobě.
Poprvé po letech jsem si užíval ranní sprchu. Voda krásně chladila a já se konečně cítil, jako chlap. Člověk by nevěřil, jak daleko dokáže zajít chlap, který má rád. Dokonce tak daleko, že už není chlap, ale zapomenutá pantofle pod gaučem.
Cítil jsem se hodně zaprášený po letech soubojů o nesmysly.
Přišla za mnou. Přišla za mnou do koupelny a dokonce mne objala. Objímání dostávalo silně erotický náboj a já věděl, že dnes poprvé budu souložit se svou bývalou ženou.
Už žádné milování, ale normální soulož. Z milování jsem si odnášel šrámy, ale dnešní soulož jsem si chtěl s Petrou užít. Po letech užít! Vzal jsem ji pod zadečkem a vnikl. Cítil jsem vzrušení až v malíččcích u nohou. První pomanželský sex s vlastní ženou.
Už to nebyla moje žena, už to nebyl ten podivný ďábel posledních let. Byla to jednoduše ženská, která chtěla sex a já si ho užíval.
Klidně a bez emocí. Petra se mi rozplynula v náruči. Její drápky na zádech vykouzlily pentagram.
Pak mě políbila ne tvář a odešla. Pustil jsem si sprchu.
Věděl jsem, že to Petra vnímá jinak. Podle jejího podivného vidění světa, mi věnovala sex a já jsem tím pádem byl dlužník.
Možná to platívalo, když jsem byl její manžel, ale dnes?
Satisfakce?
Nevím, nevnímal jsem nic z emoční úrovně sexu s bývalou manželkou. Seškrábl jsem si třídenní vousy a sbalil si své přípravky do taštičky na holení. Usmál jsem se na sebe do zrcadla a zkontroloval sám sebe.
Ukazováčkem jsem namířil na svůj obličej v zrcadle a vypálil.
Vyšel jsem z koupelny a ze skříně si vyndal poslední oblek. Lehce elegantní a kvalitní oblek. Nosíval jsem ho jen na rauty, ale tentokrát jsem měl o důvod víc.
Měnil jsem si život!
„Ty si nebereš slipy?“ Zašveholila orgasticky uspokojené Petra.
„Ne, slipy od včerejška nenosím, Petruško!“ Zkusil jsem i tři varianty košil v kombinaci s mou jedinou kravatou a pak jsem nepotřebné hodil do koše.
Usmíval jsem se jako mentálně zaostalý, která dostal pusu od Anety, hrdinky nějaké televizní show.
Svět umí být podivně absurdní.
Léta jsem seděl dobrovolně v base a teď jsem si balil těch svých pár tretek a bachař mne pozoroval ostřížím zrakem.
Pokračování za pár dní
PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.
číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700
IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005
BIC: BA CX CZ PP
Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)
Investováno: 2 100 Kč
Sedím sám v tichém pokoji, kde se plouží stíny po stěnách a tlumený zvuk hrající televize vytváří stísněnou atmosféru. Do skleničky na stole vplul poslední panák zteplalé vodky a chvějící se prsty vynesly skleničku k ústům. Nemám kocovinu a ani nejsem opilý. Jen tiše usrkávám „uklidňovač“ obnažených nervů.
PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.
číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700
To je úzkost.
Bolest proniká až do mozku.
Alkohol jen příjemně uklidňuje, neopíjí, ale proniká vrstvou myšlenek, které pomalu zametá. Televize už asi po sedmé opakuje infantilní seriál a noc jen pomalu ukrajuje čas plynoucí mezi prsty. Otázky se noří do tmy a odpovědi nepřichází. Zmuchlaná deka dává jen tušit obrysy těla schoulené do embrionálního tvaru.
Bezpečí!
To je to slovo, které probíhá hlavou, když doušky vodky zalévají chvějící se jazyk.
Zabil jsem ji nebo ne?
Chaos v mozku je nepopsatelný. Zabiji sebe nebo uteču do daleka od všeho a od všech. Další hlt vodky už neuklidňuje, jen vyvolává únavu. Hlava pomalu klesá na polštář a na stěnách pomalu tancují stíny projíždějícího auta.
Zastavit čas. Tolik by se to hodilo, prostě jen na chvilku zastavit čas, tak, aby se nic nedělo. Líná tma dostává od hrající televize rány plné barev.
Alespoň nejsem sám.
Asociál hledající smysl své existence. Těžká otázka pro tak pozdní hodinu a unavenou hlavu. Znavená ruka pokládá skleničku na stolek a pomalu hledá poloprázdnou krabičku cigaret a vybírá mezi zapalovači ještě ten poslední fungující.
Blesky od škrtajícího zapálení cigarety rozříznou tmu a šedavý kouř se pomelu válí ve tmě pokoje. Jako moje myšlenky, také jsou šedivé.
Celý svět je šedivý!
V lahvi zbývá poslední panák a ten nemá smysl nalévat do sklenice. Hrdlo láhve stoupá k lačným ústům a v hlavě tančí myšlenky na otevření další flašky. Dva loky protečou hrdlem a na stolku zabliká a zavrní telefon.
Nemám chuť ho zvednout, ale blikání agresivně ruší tmu a klid nočního pokoje. Zvedám telefon ze stolu a je to pro mne neznámé číslo. Když piju, tak nezvedám telefony. Pokaždé se něco stane a já reaguji špatně.
Ne, dnes telefon nezvednu.
Nemám na to náladu.
Konečně přestává zvonit a já jen tiše típám nedopalek cigarety.
Konečně je klid.
Zvedám se pomalu z postele a dlaněmi si promnu unavený obličej. Kolik je hodin? Tři, možná čtyři ráno.
Zvedá se mi žaludek a vhání mi do úst kyselou pachuť zvratků. Tohle v sobě neudržím. Unaveně se zvedám z postele a s plnými ústy kličkuji mezi pohozenými botami. Skoro zakopávám o kalhoty a krátkou chodbou se vrávoravě blížím k záchodové míse.
Ani si nerozsvěcuji a sedám si vedle záchodu a plivu zvratky do prostoru.
Vlastně ani nevím jestli zvracím na zem nebo do mísy. Je to vlastně jedno. Podrázděný žaludek žene šťávy do úst a na bradě mi zůstávají zbytky zvratků. Čelo mám orosené chladivým potem a cítím jak jsem vyčerpaný.
Hlavou mi probíhají nesourodé obrazy věcí dávno minulých, ale i čerstvých zážitků. Fronta před pokladnou, něžný polibek lačnících úst, tmavé vlasy tekoucí po bílém polštáři, křik i samota. Prudká hádka překrytá tichem a odpoledním sluncem.
Svírám její hrdlo?
Nevím, cítím jen strach z neznámého.
Vzpomínky jsou jen jako útržky z dávno zapomenutého kalendáře. Nechce se mi už ležet vedle záchodové mísy. Nejistě se zvedám a pomalu se ploužím tmavým bytem do pokoje. V lednici si beru další láhev vodky. Vlastně na ni nemám chuť, ale chci zklidnit rozbouřený žaludek a pulsující nervy v celém těle.
Sedám si na postel a rychlým pohybem si podávám prázdnou sklenici. Když je plná cítím uvolnění a hasím šílenou pachuť zvratků a´dalším douškem alkoholu. Mám strach z těch nesourodých obrazů. Něco se stalo, něco mne děsí a já hledám v narušené paměti útržky reality. Tentokrát mi vodka rychle stoupá do hlavy, ale já poslouchám hlasy z televize.
„Víš co je nejhorší pro chlapa?“, zahlásí jakýsi bodrý bavič z televize.
Trapné ticho dává tušit, že to nikdo z diváků neví.„No přece dostat kapavku na Medarda.“, hurónský smích zazní z reproduktorů a diváci se skvěle baví.
Já ne!
Hledám v paměti útržky vzpomínek. Opravdu jsem držel její hrdlo a snažil se jí uškrtit nebo jsem byl doma sám a v hlavě mi probíhá filmová scéna včerejšího večera. Vodka chladí a zklidňuje. Pomalu si lehám do postele a balím se do deky.
Obepíná mne a chrání. Najednou mám strach z toho co se večer stalo, ale nevzpomínám si, že bych porušil pravidlo samoty. Pravidlo, vlastně zásada!
Piju sám, jenže vzpomínka na její vůni mi motá hlavu. Zavírám oči a snažím se usnout. Ne, nejde to. Celý se klepu a proto si sedám a nalévám další vodku. Lačně ji upíjím. Ruce mi mnou unavený obličej. Na stole zase svítí telefon.
Beru jej do ruky a chvějícími se prsty hledám v kontaktech někoho, komu bych zavolal.
Nic… Nikdo tu není. Ve tři ráno nemohu volat a hlavně, když piju – nevolám. Vypínám televizi a sedím na posteli v naprosté tmě.
Další cigareta mne snad uklidní.
Včera mi volala Klára.
Vím to jistě!
Jasná vzpomínka na odpolední telefon. Už si nepamatuji jestli jsem za ní šel. Jestli jsem ji viděl.
Pravidlo samoty.
Klára mi ale chybí. Hledám ji v knihovně vzpomínek.
Těch příjemných vzpomínek. Není jich moc, ale jsou.
Jenže já se cítím jako bastard.
Jako nula.
Proč by o mě Klára ještě stála, když o sebe nestojím já.
Nalévám si dalšího panáka.
Křičela, ano to je jasné. Křičela na mne nebo křičela kvůli mně. Nevím. Myšlenky jsou jen bordelem v hlavě. Lehám si do studené postele, cítím, jak podrážděný žaludek protestuje proti změně polohy. Lehám si a myslím na Kláru.
Chci s ní usínat.
Zase vidím obrazy.
Pramínky vlasů tekoucí po bílém polštáři. Nejsem zbytečný. Ona patří ke mně. Patří nebo patřila. Sám nevím, jen cítím vůni její nahé kůže.
Byla se mnou nebo to je další vodková imaginace.
Usínám. Ticho mne sevřelo do náruče a já letím prostorem. Ztrácím se a doufám, že mne obejme noc a já se ztratím v zoufalých myšlenkách na včerejšek.
Pokračování … bude.
PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.
číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700
IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005
BIC: BA CX CZ PP
Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)
Investováno: 2 100 Kč
Tak a teď odešel definitivně. Zůstal po něm v místnosti zmatek. Kdyby mi dal přes hubu, asi bych to chápal, ale to co mi řekl, mne vyděsilo. Nevěděl jsem, která bije.
A tady je díl předešlý: Umělé… 6. díl
Klára vplula do místnosti a usmála se na mě. „Jahodový tričko ti fakt sekne.“
Vzala si z linky hrnek s kávou a posadila se vedle mě. Položila mi hlavu do klína a rukama mne objala. Pak se zadívala na hrnek na stole a zapomenutou krabičku Dunhillek na stole. Zadívala se na mě a políbila mě.
„Byl tady viď?“ Přikývl jsem a posadil jsem si jí vedle sebe.
Nalil jsem si panáka a druhého jsem podal jí.
„On mi rád mluví do života!“ prohlásila něžně.
Vlastně to bylo to, čeho jsem se tak bál…
Lehce jsem upil a zadíval se do krbu. Ani nevím, proč jsem se sám pro sebe usmíval.
Cítil jsem se najednou v osidlech, zapřažený a podivně rozpolcený.
Ženský mají takový dar, vlítnou vám do života, převrátí ho a pak si klidně zmizí. Spáleniště emocí, atomová elektrárna nebo spíš atomová bomba, ano, to je ženská. Petra to udělala vlastně stejným způsobem. Přišla, viděla, zabodla praporek a zmizela.
To, že jsem vykrvácel, jí bylo v podstatě jedno.
Klára si zapálila dunhillku z krabičky na stole. Vypustila kroužky dýmu a usmála se. Ne, Klára není ďábel, Klára je andílek. Jen si mě chtěla ukrást v romantické euforii, i když právě ta euforie je pro mě nepochopitelná.
Proč já?
„Táta je divnej, pořád mě hlídá!“
Půlku života lovíme mladý holky a pak je tu druhou půlku musíme chránit před podobnými pitomci. To jsem docela chápal. Nic se nesmí přeceňovat. Nikdy jsem nepočítal s tím, že se stanu součástí Nabokovova světa, ale najednou jsem v tom až po uši.
Vlastně jsem nikdy neměl Nabokova rád, ale faktem je, že každý chlap chce být romantickým snem krásných dívek.
„Co ty vlastně o mě víš…“
Myšlenky mi běžely hlavou. Jenže dneska nemělo nic logiku. Nevěděl jsem, co udělám za pět vteřin a vlastně jsem nevěděl co udělám za hodinu, den, měsíc. Najednou mi nejistota byla naprosto lhostejná.
Položila mi hlavu do klína a políbila mne tam, kde břicho ztrácí dobrou pověst. Blížila se polibky ke slabinám a já věděl, že se nikdy nezbavím pochybnosti. Jenže pochybnost je motor pokroku a v zájmu pokroku bych prošel i ohněm.
„Klárko, drobečku, asi půjdu.“
Zastavila se uprostřed cesty a zvedla se. Zase se objevila ta nejistota a pochybnost. Cítil jsem, že se toho strachu nemůžu nějak zbavit. Implementovaná léty zvláštní zodpovědnosti, která je vedená jen slepou nedůvěrou v sebe samotného.
Pohladil jsem ji a políbil na rameno.
„Pavle, kam by si chodil?“ Tvářila si jako koťákto, kterému jsem ukradl klubíčko na hraní.
„Mám toho spoustu k zařizování, víš.“ Nevěděl jsem vlastně co mám na mysli, ale věděl jsem, že každé divadlo jednou končí. Už se mi nechce hrát podle pravidel těch druhých. Teď si budu hrát já!
„Půjdeš k ní?“ Ťala do živého!
„K ní? Klárko, proč já ti mám pocit, že si se mnou hraješ.“
Už to nebyl pocit, byla to jistota!
Vstala a nechala rafinovaně spadnout ručník na zem. U krbu si dřepla na bobek a zapálila hromádku precizně připraveného dřeva. Byla nádherná. Vypadala jako Kleopatra, když si pohrávala s Caesarem, ale já žádný Caesar nejsem.
„Já jsem tě hrozně chtěla a chci, Pavle.“ Usmál jsem se. Lákala mě k sobě a já neodolal.
„Jenže člověk není tričko z Kenvela.“
„Není, ale já tě mám ráda a Kenvelo nesnáším.“
„Ani nevím proč. Neznáš mě a já jsem obyčejný, zakomplexovaný chlap s fúrií doma, která mi pije krev.“
Přiznání skoro jako před porotou. Hodně jsem se divil, že jsem ty slova ze sebe dostal. Co jsem si přece udělal, to mám. Každý je svého štěstí strůjcem. Nevím, proč mi hlavou proběhla vzpomínka na Petru. Vznášela se nad námi a já cítil, jak mne svým učitelským pohledem probodává záda.
„Jsi to, co chceš být, ale já tě mám ráda takovýho jaký jsi.“
„Hloupost Klárko, hloupost. Jsou věci, které bych chtěl vzít zpátky ale nejde to. Jsem jako strom do kterýho si celý život někdo nožem zapisuje vzpomínky a spoustu z nich prostě nejde vzít zpět.“
Tentokrát jsem ji umlčel polibky já, ale nenechala se. Byla odhodlaná si mě ukrást a já se cítil jako král. Král s pochybností o sobě samém. Nechtěl jsem se přece stát šťastným z donucení.
„Takže ty k tátovi nenastoupíš?“ Rozesmál jsem se jak na mistru Beanovi a pohladil ji vrásky kolem rtů. Měla je nádherně něžné. Už mi všechno bylo jasné, ale netušil jsem, co to znmená.
„Za prvé jsem nevěděl, že nastupuju k tvýmu tátovi a za druhé nejsem hračka. Takže ne, Klárko.“
Zamračila se a to jí slušelo ještě víc. Položil jsem ji na koberec a tentokrát jsem si ji ukradl celou.
Možná se to nikdy nebude opakovat. Možná už nikdy nebudu milovat a cítit tolik lásky a možná také nikdy nedám tolik něhy do těch doteků, ale já to prostě chtěl vsadit.
Pronesl jsem si ji ohněm a uhasil plameny, které tiše olízly naše těla, ležící na zemi před krbem. Lehké oddechování dvou unavených těl byl slyšet do nočního ticha a venku tiše posedával noční chlad. Usnula a oddechovala do ticha pokoje. Pozoroval jsem stíny na stěnách. Na tváři mi proběhl krátký úsměv uspokojení.
Tohle přece není konec cesty. Tohle je začátek!
Zahodit patnáct let zbytečných myšlenek a strachů. Zbytečnost všech komplexů a strachů. Cítil jsem ji tak silně, až to bolelo. Vedle mě ležela nádherná holka a já se bál si ji vzít. Ne, to nechci!
Žádný strach, není se čeho bát.
Tentokrát to bude, tak jak chci já.
Stínové scénky na stropě mi připomínaly ty stovky zbytečně prohraných bitev.
Zvedl jsem se a oblékl. Vychutnával si oblékání a pozoroval její nádherné alabastrové tělo. Záviděl jsem sám sobě, že jsem si ji pro dnešek ukradl. Úplně jsem zapudil myšlenky na to, že si mě utrhla ona. Své nové černé boxerky jsem přehodil přes opěradlo sófá.
Tichá trofej dnešní noci.
V kapse mi zmizela Klárčina podprsenka!
Pokračování za pár dní
PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.
číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700
IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005
BIC: BA CX CZ PP
Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)
Investováno: 2 100 Kč
Ani jsem nechtěl, aby se nastěhovala. Ženská v bytě, a ještě k tomu v mém, je anomálie. Za prvé mám průchozí všechny místnosti, za druhé měla starýho a za třetí mě každá pokaždý oholila. A to dokonale!
PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.
číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700
Jenže sám ten nájem neutáhnu, a tak jsem nakonec kývl. Tiše a nenápadně, ale stejně kývl. Jsem slaboch.
„Nebój, jsem jako myška!“ usmála se, až mi camfrlík ve slipech poskočil.
„Musíš spát buď v zadním pokoji a vydržet, že ti přes pokoj budu chodit do koupelny a na WC, anebo se uložíš v obýváku a budeš chodit ty přes můj.“
„V pohodě, snad mě neukousneš.“
Nastěhovala se a já ji zapomněl varovat, že doma chodím zásadně ve slipech a přicházím pozdě po půlnoci domů. Zase se usmála a malej neposlouchal.
Normálně jsem musel vyrazit večer na Růžek a pořádně se spařit. To je faktické drama.
Ten její starej přijel z Jablonce s ní a normálně se uložil k ní. Blbec!
Já chtěl spřádat intelektuální kecy na úrovni, co bych mohl, kdybych chtěl, a von si to normálně přikvačil s jasnou záminkou překazit mi první vaginální výlet mimo lůno dávno opuštěné manželky.
Dvanáctka tiše spláchla starosti mimo sféru mých dnešních zájmů. Aspoň, že ta blběnka přitlačí šestku měsíčně na nájem a já budu v pohodě. Pokud jí to vydrží pár měsíců, tak nebudu muset do rachoty až do Vánoc.
Jenže ten pitomec ji mohl ukecat, aby se odstěhovala k němu do Jablonce, a i když mi ženský udělaly ze života peklo, tak ty její pučící bradavky mě přitahují.
Franta mi na Růžku zase nechal zaseknout sekeru a já se zmotanej jak Landovský vydal směrem domovu. Fakt jsem se zase vykropil jak Ukrajinec po výplatě! Byl to můj útěk z reality všedních dní.
V obýváku bylo ticho, a tak jsem zrychleným přesunem proskočil k sobě do pokoje. Hlava se mi točila jak nově namazaný kolotoč. Už nebudu chlemtat!
Najednou jsem v koupelně zaslechl jekot, jako kdyby podřezávali podsvinče!
Do prdele, on ji zabil!
Rozrazil jsem dveře jak Sandokan lůno Marianny a nevěřil jsem svým očím.
Gábina ležela ve sprše a nad ní ten její čuník se ztopořeným „hentým oným“. Málem se mi udělalo špatně. Nahá ženská je fajn, ale nahej chlap s penisem připomínající bejzbolovou pálku! To už bylo dost i na mě!
„Kurva, co tu děláte! Nade mnou bydlí jeden novinář a právník Koženýho, když budete takhle pokračovat, tak si pro mě přijde jednotka zvláštního nasazení!“
Gabka se usmála a ten její strnul stejně jako jeho penis!
„Vypadni!“ zařval jak smyslů zbavenej, a tak mi nezbylo, než mu ji vypálit. Nemám rád blbý reakce; ctím totiž pravidlo, že nejlepší obrana je útok. Za prvý nemám rád nahý mužský, za druhý měl větší péro než já a za třetí obhospodařoval mou spolunájemnici…
„Co blbneš, víš, jak bude ječet, až se probere!“
To mi vcelku bylo jedno. Pořád mu stál. Fakt nepochopím, kde posiloval ty topořivý tělíska. S tím jeho bych uspokojil i Katku Kornů.
„Promiň, ale byl nějakej rozčílenej.“
Vzal jsem ho za ruce a odtáhl do obýváku. O práh si musel odřít prdel, ale pořád ještě spal, a tak mi to bylo fakticky jedno. Položil jsem ho na sedačku a chystal jsem se zalehnout. Bylo mi blbě a ještě mě bolela hlava. To bude ráno šílená opice…
Přišla, sedla si ke mně a mlčela. Byl jsem rád, že mlčí; nesnáším, když ženský kvákají zbytečně. Najednou vytáhla ze županu něco, co se zablesklo ve tmě a pak to kovově cvaklo.
„Co blbneš?“ prohodil jsem tiše do tmy.
„Já nic… jen jsem tě spoutala…“
„Jasně… a teď vyndáš dranžírák a vykostíš mě?“
„Ne, víš Jirka je zpátečník a nechtěl se nechat spoutat, a tak to prubnu na tobě!“ zase se usmála, a to dokonce tak, že jsem si málem cvrnkl do trioly.
„He he…“ víc jsem nestihl.
Prostě mě znásilnila jak Messalina.
Víc jsem ani nestihl. Ráno se ten její debil probral a zmizel. V deset zmizela ona se všema věcma, dokonce i mýma a za týden mi na kožním oznámil doktor spolužák Pazour, že mám kapelu jak na Vlachovce.
Od tý doby byt nepronajímám a žiju si v poklidu.
Faktem je, že musím chodit do práce, ale proti penicilínu a několikaměsíční sexuální abstinenci to je úplnej veget.
PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.
číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700
IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005
BIC: BA CX CZ PP
Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)
Investováno: 2 100 Kč
Včera mne zaujal film o ponorce K19. Výborně natočené a výborně zahrané. Uvědomil jsem si u toho, že každý z nás byl v reálném socialismu jen číslo, naprosto zbytečný a odepsatelný prvek.
Když nad tím přemýšlím dnes, tak se mnoho nezměnilo. Snad má lidský život větší cenu, ale pořád jsme jen položky v nějakých seznamech a evidencích. Je to orwellovské a velký bratr nás nejen sleduje, ale vyměřuje i čas.
Ano, cítím se být svobodný, ale jen ve své kolonce, kterou mi systém přidělil, tedy invalidní důchodce hledající jakoukoli brigádu. Takže mám stále v seznamu své místo.
Anonymní fanoušci mi vyčítají články o spartakiádním vrahovi. Straka, ale není jediným tématem, kterým se zabývám. Ja vlastně jen vyprávím okolnosti vzniku té reportáže. Okolnosti jsou zajímavé, nevejdou se totiž do odvysílané reportáže.
Ano, lidi si mohou myslet, že to je obhajoba vraha, ale tak to není. Ta reportáž byla první, která umožnila setkání vraha s rodinou obětí a podotknu jen, že jsem do toho setkání nijak nevstupoval, a ani ho v reportáži nijak nekomentoval.
Je jasné, že internet potřebuje své „zlé“, které by ponižoval články a reakcemi. S tím jsem smířený.
Tématem zítřka bude Nelítostně, tedy kniha, která poprvé vyšla v roce 2006. Blíží se doba, kdy vrazi Kamily se dostanou na svobodu. Možná, že to bude i tématem k jednání. Uvidíme, jak to dopadne.
Dnes se chystám skoro po třech týdnech ven. Měl jsem problém vyjít mezi lidi, mám jakousi fóbii, ale dnes ji překonám a v krásné kavárně Café Franz Josef u kolonády si dám vynikající kávu a ještě si popovídám s chytrým a zajímavým přítelem Milanem.
Hezký den.
A tady jsou díly předešlé: Umělé… 1 díl, Umělé … 2 díl, Umělé … 3. díl , Umělé… 4. díl a Umělé… 5. díl
PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.
číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700
Než přišel noční chlad, tak jsem si ji ukradl ještě několikrát.
Měl jsem v sobě tolik nenaplněné lásky i něhy, že jsem šílel z jejích doteků. Nevím proč se chlap jednou za čas tolik odevzdá, ale logika v lásce neexistuje a nikdy neexistovala.
Klid se přenesl i do domu, kde si mne odvedla do koupelny a oba dva smějící jsme se osprchovali. Smála se a byla šťastná. A já dováděl jako puberťák a nevadilo mi to.
Kdy já jsem se tak bavil?
Vlastně ani nevím. Po letech stresů a sledování jsem teď skutečně odpočíval a užíval si klidu.
„Miláčku uděláš kávu. Všechno najdeš v kuchyni.“
„Jasně, princezno.“ Usmál jsem se a vycupital s malým ručníkem kolem beder. Postavil jsem varnou konvici a zapálil si cigaretu.
Vzpomněl jsem si na Petru a na její věčné fóbie a strachy. Nejdřív, aby nepřišla do jiného stavu a pak zase, aby do něj přišla. Nikdy se nám to nepovedlo a možná by nám dítě změnilo život. Dnes jsem byl šťastný, že nezměnilo. Zalil jsem kávu a ta vypustila nádherné aroma.
„Ahoj, zalejte ještě jednu.“ Lekl jsem se a rukou jsem převrhl zalitou kávu. Samozřejmě, že obsah vyprskl svou část na můj ručník, který jsem použil jako bederní roušku a začalo to příšerně pálit. Shodil jsem ho dolu a skákal tam, jak paňáca z pimprlátkovýho divadýlka.
Nahatý s klimbajícím ohanbím jsem stál před chlápkem, který byl o jen pár let starší než já, ale na na rozdíl ode mě měl postavu vysportovaného třicátníka. Já jsem připomínal Woodyho Allena v jeho nejhorším depresivním období.
„Já ho připravím. Neobléknete se?“ Usmál se a tak jsem jako v transu našel své boxerky a tričko.
Klářino tričko s velikou jahodou v úrovni prsou. Chlápek klidně setřel kávu a zalil dvě nové. Pak se posadil ke krbu a levou rukou odstranil Klářinu podprsenku.
„Líbí se vám?“ Asi myslel Kláru, ale já cítil, že musím učinit formálnosti zadost. Nabídl jsem podivnému hostovi ruku.
„Pavel, Pavel Kuneš.“ Stál jsem tam, jak absurdní dřevěný panáček v černých boxerkách a červenou jahodou na prsou.
„Karel Novotný, otec Kláry.“ Usmál se a vyndal krabičku cigaret. Zapálil si a rukou mi povolil se posadit.
Cítil jsem se jako milenec přistižený při činu a pořád jsem tápal, jestli jsem dnes večer nespáchal trestný čin. Tentokrát jsem to byl já, komu tekl po zádech čůrek potu. Buď dostanu přes držku a nebo uteču.
„Líbí se vám?“
„Klára, aaano, líbí. Je nádherná.“ Nic víc mne nenapadlo. Mlsný, stárnoucí kocour se rozněžnil nad mladých koťátkem, já blbec.
„Ano, je nádherná a tak trošku svéhlavá.“ Cítil jsem, jak zkoumavě si mne prohlíží. Snažil jsem nafouknout jahodu na prsou, ale vypracovaná muskulatura bylo to co mne obešlo velikým obloukem.
„Všiml jsem si.“ Rezignovaně jsem to odkýval.
„Takže já se ani nedivím, že si vás vzala do hlavy, ale uznáte, že jako otec mám na starosti její budoucnost.“ Opravdu mne porcoval pohledem.
„To samozřejmě chápu, sám bych nejednal jinak.“ Ještě, že jsem bezdětný. Tohle bych jako otec nezvládal.
Típl cigaretu a postavil se ke krbu. Vypadal jako anglický lord, který bude memorovat Dickense a tak jsem se opřel, kolena jsem dal k sobě a pod zadkem hledal ponožky, které tady někde přece musely být.
„Pavle abych vám řekl pravdu, dost jsem se bál, že jste další z jejích rozmarů. Teď to vypadá, že nijak neustoupí.“ Nechápal jsem o čem mluví.
„Nemám na starosti jen ji. Klára je úžasná dcera, ale opravdu posedlá tím, co si vezme do hlavy. Když přišla, že musím koupit část nákladu vaší knihy, usmál jsem se. Ovšem, když chtěla, abych loboval ať dostanete literární cenu za loňský rok, už jsem začal mít podezření.“
Teď už jsem měl v hlavě opravdový guláš. Vydavatel mi hlásil, jak se knížka prodává, ale ani na okamžik mne nenapadlo, že by někdo koupil půlku nákladu. A tu literární cenu jsem považoval za náhodu. Jak může dostat skoro nezaměstnaný psavec bez kontaktů cenu?
Bylo mi to divné, ale přijal jsem ji.
„Takže já ji nedostal právem?“ Pokoušel jsem se si zvýšit sebevědomí, ale to jsem neměl dělat.
„Pavle nebuďte včerejší, vždyť to znáte. Každá cena je výsledkem lobby, nebo záměrů konkrétních lidí.“
„Děkuji, hned se cítím lépe.“
„Abych přešel k věci. Nechci aby Klára žila s nějakým bohémem na hromádce. Prostě bude svatba a pokud by se vám to nelíbilo…“
Mimoděk jsem si jsem pomyslel na rituální kastraci a Karel vypadal, že by ji opravdu dokončil.
„Ale já se teprve teď rozvedl.“
„Zaplať pánbu! Vím to, Klára na to čekala!“ Klára čekala na můj rozvod? Vždyť se o něm nikde nepsalo, nikdo o něm nevěděl. Usmál se a dopil kávu. Odnesl hrnek na kuchyňskou linku a otočil se k odchodu. Najednou se zastavil a vrátil se ke mě.
„Nechtěl jsem vás vyděsit, jen jsem chtěl, aby to bylo mezi námi naprosto jasné. Já nejsem soupeř, ještě vás čeká utkání s moji ženou a to je jiné káva.“ Usmál se a poplácal mě po rameni.
„Abych nezapomněl — tohle tričko nenoste, dokazuje váš příšerný vkus.“
Pokračování za pár dní
PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.
číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700
IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005
BIC: BA CX CZ PP
Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)
Investováno: 2 100 Kč
Dívka v červených šatech si pohrává a nakonec i šaty padají. Náš podivně ztracený chlápek hledá sám v sobě odvahu. Najednou je tak malý, až si připadá nejmenší na celém světě…
PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.
číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700
Před očima mi běžel film plný obličejů údajných milenek, příběhů a etud evokujících lásku, cit, něhu. Momenty, které jsem už dávno mohl odepsat do seznamu ztrát. Jsou chvíle ve čtvrté dekádě mužského života, kdy se chlap, nebo to, co z něj zbylo, změní v malého kluka, co právě dostal strach z první erekce. V očích mi tančila světla plná extáze, ale kdyby se mě někdo zeptal, já bych to tajil a lhal celému světu, že situaci pevně třímám v rukou.
Ztemnělý pokoj nás přijal a přikryl příjemnou vůní očekávaní a touhy. Patro vyschlé nervozitou. Tichá hudba se snažila utišit mé obnažené nervy. Strach byl už dávno ten tam a zůstal jen pocit tajemného vzrušení, rozehrávajícího v mé fantazii koncert plný blesků a vášnivých doteků.
Neskutečně ženská čistota koupelny mé únoskyně se k mužské nahé hrubosti nehodila. Spousty světel a zrcadel. Neznám chlapa, co vyleze z vany a obhlíží své tělo. Nemůžu se vidět ani u česání, natož teď! Zhasl jsem.
Když jsem dřímal se zavřenýma očima, probíhaly mi hlavou milióny myšlenek, a ani jedna se nedokázala soustředit ani na čas, ani na prostor, ve kterém jsem se nalézal.
Viděl jsem své první i poslední lásky v tak absurdních situacích, že by se červenaly, nesměle něžná milování v chladné vodě při první „dospělé“ dovolené kdesi na Šumavě, drsné prožitky dospívání při prvních ejakulacích, které z nás zamilovaných vytvářely stydící se hlupáčky. Jak směšné, jak něžné, jak sladké. Bože, kdybych mohl vrátit čas!
Tiché zaskřípění mě přivolalo zpět. Nepohnul jsem se, přesto byl každý sval v pozoru a styděl se. Muž v osidlech! Jak zábavné, ale nepřál bych vám ten pocit mužské úzkosti, plný nahoty v koupelně, kam přichází nymfa, která nezná slovo povinnost, závazky a zcela jistě neumí uvařit ani těstoviny, které mám každý druhý den k večeři…
„Miláčku, jsi tu se mnou? Ale no tak, nesmíš se bát. Copak se ti nelíbím?“ usmála se a ukázala půlměsíce na své snové hrudi.
Právě naopak, dávno jsem si přál… dávno jsem si přál… zažít splynutí. Chlap, co ve vaně cítí slanou příchuť a co se mu oči mlží nervozitou, je zralý na odstřel.
„Já vím, desítky žen ti probíhají hlavou, lásko, jsi moc roztomilý,“ přitiskla mi tvář na svoje ňadra a proud myšlenek prchal z mé hlavy. Nechal jsem se unášet přívalem nekontrolovatelné něhy. Už jsem se nebál.
Vynucený válečný stav se mění na nejasný průnik dvou těl, a moje duše je ztracená a položená na obětní oltář. Jsem její! Tak, jak jsem nikdy nebyl ničí, ani svůj. Výkřiky dávno minulých milenek měním za něžné obětování se touze. Touze nepochopitelné i neuchopitelné, ale která přesto existuje, prostě je!
Její polibky se zařezávají jako žhavé uhlíky na můj krk, na má ramena a níž, stále níž a všude. Hledám nepolíbená místa na jejím těle a dokazuji každým dotekem rtů, že prohledávám důkladně. Je moje, já jsem vlastníkem těch chvilek, řvoucím lvem! Ona je mojí královnou!
Přichází nádherný, zářivý proud absolutních spojení i odevzdanosti. Ze mě nepatří mně samotnému NIC. Jsem prázdný, odevzdaný, sám, tulící se v prostoru na ničem a moje nymfa se vznáší bez dechu vedle mě. Lásko!
Hladím její vlasy škádlící mě v klíně a zasněně přimhuřuji oči. Ona je nepřivřela snad ani na moment. Cítím je na každém centimetru sebe.
„Jsi můj báječný, miláčku,“ usmívá se a hladí mě na stehnech. „Věděla jsem to, že jsi můj báječný a jedinečný.“
Spíš ztracený, nechápu, co se mnou provedla.
„Dala jsem šanci tvým snům, aby našly ten pocit naplnění. Nesmíš být tak směšně povrchní, nejsme přece na světě jen pro zklamání a smrt.“
Unesla mě, svedla mě a…
„A tobě to vůbec nevadí, dokonce jsi šťastný, hloupé, viď,“ líbá mě.
V hlavě mi probíhá spousta zmatených myšlenek. Neurovnaných a směšných.
„Splním ti dnes v noci všechny sny, lásko. Všechny.“
Všechny… Nesplnitelná věc.
„Tak co by sis přál?“
Nevím. Možná najít sebe. Hledám střípky a nechápu, jak se můžou tak zatoulat po světě. Teď je hledám u ní. Potvora. Usmívám se.
Temný, opuštěný pokoj byl plný prázdnoty a myšlenek. Modravý kouř docela dobře vyplnil pocity nejistoty. Poskytl nesmyslný únik z ještě nesmyslnějšího světa. To je ale večer, usmíval jsem se, ale nechápal, kde a proč jsem.
„Miláčku, nespi,“ cloumání mě probralo.
„Ty, to jsi ty!“ Dvojice hlasů vykřikla najednou. Můj hlas a hlas… MÝCH nudných těstovin!
Sakra, sakra, sakra!
Nahý na bílém prostěradle, s nahou nymfou, a proti mně stála MÁ nahá žena, s postavou tak nádherně vykreslenou, že by antický sochař musel nutně dostat okamžitý infarkt, stejně jako teď já!
„Co tady děláš? Můžeš mi to vysvětlit?“ křičela a já mlčel. Jen jsem sledoval záblesky měsíčního světla, jak jí tancují na nahém těle.
Čtvrtá dekáda obohatí váš pohled na svět. Obohacení je drtivé už ve své podstatě. Já jsem si tu cestu nevybral, byla mi dána do kolébky, a teď vám ji klidně prodám.
A to je opravdu konec!
PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.
číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700
IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005
BIC: BA CX CZ PP
Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)
Investováno: 2 100 Kč
