Archiv pro měsíc: Srpen 2020

Stejně si ho změřte!

„Tak, miláčku, chceš si mě vzít za manžela?“ Klečel jsem na levém koleni a pozoroval její medový úsměv. Ukázala perličky zoubků a já si potichu vydechl toužebným očekáváním.


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700


Napínala tu chvilku až k prasknutí, ale já přece vím, že jsem tak jedinečný a mohu se stát jejím mužem. Změnil jsem všechno, změnil jsem sebe, vyřadil nevhodné kamarády, zrušil staromládenecké pitky, vymazal nevhodná telefonní čísla kamarádek.

„Libore, víš, já nevím, jak ti to říct.“

Překvapeně jsem zvedl oči od kotníků, které jsem ještě včera hladil a líbal.

„Libore, já si tě nechci vzít.“

Bomba vybuchla. Docela jsem nechápal význam těch slov. Včera jsem jí koupil zásnubní prsten s pěti diamanty. Teď tu trapně klečím s pugétem těch nejčervenějších růží a nechápu vůbec nic.

„Miláčku, vždyť já tě miluju.“

„Já vím, broučku, ale mít rád občas nestačí. Jsi můj něžný princ, ale to prostě je na manželství prostě málo. Víš, já jsem živel a mám svůj svět a nenechám se ponižovat mužským šovinistickým přístupem, chápeš mě?“ usmívala se, a já nerozuměl ani tónu, ani větám.

„Jak to myslíš? Já ti nerozumím…“

Změnila mi celý život. Ze staromládeneckého bytu udělala byt k bydlení. Rolety na oknech vyměnila za skvostné záclony, zrcadla v ložnici sundala, vybrala novou postel tak, abych ji prý mohl poutat, koupelnu přemalovala do teplých odstínů růžové. Donutila mě uklízet si ponožky, zakázala mi účast na pravidelných squashových turnajích, vyměnila mé zánovní oblečení za nové z Kenvela. Udělala mi prostě průvan v životě za ten rok.

„Ty můj naivní broučku, já přece vím, že mě máš rád, já přece vím, že kupuješ dárečky jen proto, abych měla radost, ale víš, i to je málo. Láska prostě nestačí.“

Už se neusmívala a já cítil, jak mi teče studený pot po zádech.

„Jano, já ti opravdu nerozumím, vždyť jsi mluvila pořád o dítěti, rodině, baráčku, společných dovolených… fakt tě nechápu.“

„Právě, jen jsem tě zkoušela, kam až bys zašel. Víš, co ti povím, ten náš vztah je prostě sterilní, rozumíš sterilní…“

„Proboha, co to je sterilní vztah?“

„To je prostě vztah bez emocí, bez napětí, přece nechceš, aby se ze mě stala domácí puťka, kráva, co bude zalezlá doma a bude vařit knedlo vepřo zelo.“

„Ale to přece nechci, a ty to ani neděláš, to já naopak vařím přece každý den, jezdím pro tebe do práce, uklízím, prostě protože to chceš. Ty jen v sobotu z postele kývneš prstem a já makám jak fretka.“

„Vidíš, a teď budeš vyčítat. Vařit jsem tě nenutila. Víš, jak bych byla ráda, kdyby místo těch tvých blivajzů byl aspoň jednou tejdně twister od KFC. Nééé, von páníček udělal čínu a ještě chce obdivovat. A do práce pro mě jezdíš jen proto, abych nemohla s nějakým kolegou na kávu, tak ze sebe nedělej haura.“

„No jasně a kalhoty ti kupuju, abys nemusela chodit nahá. Co to plácáš? Jako že žárlím, jo?“

Měla malinko pravdu, když jsem pro ni jednou nepřijel, přišla domů až ve čtyři ráno. Já tu noc strávil v obavách, užíral jsem se žárlivostí, hrůza.

„Víš, já… mám pocit, že tenhle vztah prostě vyprchal, už nám ani jednomu nic nedává… Já chci chlapa, co akceptuje můj svět a zároveň to není bačkora.“

„Jak vyprchal, vždyť jsme se spolu milovali ještě dneska ráno…“

„Právě, nuda, už to všechno znám, žádný překvapení, nic nového…“

„Jak nic nového, vždyť ses tvářila spokojeně, pro mě to bylo to nejkrásnější od včerejška, kdy jsem zažil jeden z tvých nádherných orgastických ohňostrojů…“

„Já to hrála, stereotyp ubíjí moje orgasmy, už měsíc je musím hrát a nebaví mě to…“

„Co to říkáš, že hraješ… sakra, co to plácáš?“

„Prostě, Libore, jdu pryč, nebavíš mě, jen se na sebe ráno podívej, jdeš do práce, kreténskej žoviální úsměv, lidi tě maj za povrchního pitomce, kterej ani neví, co chce… Nuda, nuda, nuda, ani si mě nevšimneš, a já chci být jedinečná, svá se svojí identitou, která ti jen občas dovolí se přiblížit, a musí záležet jen na mně, jestli tě přijmu.“

„Jano, neser mě… co to znamená, jako že jsem absolutní blbec a tys na to přišla až teď?“

„Třeba to znamená, že tě už nepotřebuju…“

„Jak nepotřebuješ, ty si ze mě děláš srandu…“

„Nedělám, a ještě něco, máš ho malýho!“

Proběhla přes chodbu a práskla dveřmi. Zůstal po ní jen závan parfému a já už zapomněl, proč držím v ruce tu krabičku s nesmyslným kroužkem…

Zůstal jsem sám v kuchyni, a tak mě napadlo, že vyřeším aspoň jeden problém svého sebevědomí a došel jsem si pro pravítko.


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč